Nizozemské hnutí odporu proti německé okupaci se považovalo spíš za mužskou záležitost. Pokud už do něj byly zapojeny ženy, pak podle obecného mínění pouze roznášely protiněmecké tiskoviny a letáky. Jenže bylo pár výjimek - a mezi ty nejvýraznější patří sestry Oversteegenové, Freddie a o dva roky starší Truus, které proti nacistickým okupantům i jejich nizozemským pomahačům použily zbraně.

Spolu s Hannie Schaftovou, legendární nizozemskou odbojářkou známou jako Dívka s rudými vlasy, se učily vyhazovat dynamitem do vzduchu mosty a železniční tratě a střílet nacisty z kola. Za pomoci převleků také pašovaly židovské děti do bezpečných úkrytů po celé zemi a někdy je dostávaly i z koncentračních táborů. Příběh Freddie Oversteegenové připomněl před dvěma lety Washington Post a nyní se o něm píše opět, protože statečná odbojářka ve věku nedožitých třiadevadesáti let začátkem září zemřela.

Zřejmě nejsmělejší činností sourozeneckého páru ale bylo svádění nacistických důstojníků v hostincích a barech - pokud Němec projevil zájem, dívka se ho zeptala, jestli by se nechtěl "projít po lese" - a v lese ho pak další členové odbojové skupiny zlikvidovali.

"Museli jsme to udělat," řekla k této kapitole svého života v jednom rozhovoru Oversteegenová. "Bylo to nezbytné zlo. Zabíjeli jsme ty, kteří zradili dobré lidi."

Když se jí zeptali, kolik lidí zabila nebo pomohla zabít, odpověděla: "Na tohle by se vojáka nikdo ptát neměl."

Ukrývaly uprchlíky

Freddie Nanda Oversteegenová se narodila ve vesnici Schoten, jež nyní tvoří část města Haarlem, dne 6. září 1925. Její rodiče se rozvedli ještě, když byla malá. Freddie s Truus pak vychovávala především jejich matka, členka nizozemské komunistické strany, která jim podle pozdějšího Freddiina vyjádření vdechla smysl pro sounáležitost a společenskou odpovědnost. Později se tato žena znovu provdala a měla i syna.

V rozhovorech se spisovatelem Ellisem Jonkerem, s nímž se potkala v roce 2014, kdy připravoval knihu "Pod palbou: Ženy a druhá světová válka", vyprávěla Freddie Oversteegenová mimo jiné o tom, jak matka vybídla obě dívky k tomu, ať udělají panenky pro španělské děti, které v tu dobu trpěly občanskou válkou, a jak se začátkem třicátých let stala dobrovolnicí Mezinárodní rudé pomoci, organizace mezinárodní solidarity založené Komunistickou internacionálou, jež vznikla v roce 1922 jako "mezinárodní politický Červený kříž", poskytující materiální a morální pomoc politickým vězňům.

Přestože rodina Ovesteegenových žila v chudobě, ukrývala u sebe uprchlíky z Německa i z Amsterdamu, včetně židovského páru a židovské matky se synem. Po napadení Nizozemska Německem v květnu 1940 přesunula obě dvojice na jiné místo, protože představitelé místní židovské komunity se obávali, že veřejně známé politické postoje rodiny přitáhnou pozornost Němců. "Stejně byli nakonec všichni deportováni a zavražděni," řekla Ovesteegenová Jonkerovi. "Už jsme o nich nikdy neslyšeli. Když o tom mluvím, pořád se mě to dotýká."

Freddie i Truus začaly svou odbojářskou kariéru roznášením protiněmeckých tiskovin ("Nizozemsko musí být svobodné") a vylepováním protinacistických plakátů ("Za každého Holanďana odvedeného do Německa na nucené práce dostane jeden Němec kulku do čela!"). Jejich úsilí přitáhlo pozornost Franse van der Wiela, velitele podzemní organizace Rady odporu Haarlemu, který za nimi přišel, aby je - se svolením jejich matky - zapojil do svého týmu.

Budete střílet nacisty

Frans van der Wiel sice přišel na základě letáků, ale jeho představa odboje byla o dost radikálnější. A obě sestry přistoupily na jeho pravidla.

"Teprve později nám řekl, co vlastně máme dělat: že máme ničit mosty a železniční tratě," řekla Jonkerovi Truus Oversteegenová. "Odpověděli jsme, že to budeme dělat s radostí. ´A naučíte se střílet. Střílet nacisty,´ dodal. Vzpomínám si, že mu moje sestra odpověděla: ´No - tak to je něco, co jsme ještě nikdy nedělaly.´"

Podle Truus začala Freddie se zabíjením Němců jako první. "Byly to tragické a velmi těžké chvíle a mnohokrát jsme to obrečely," vzpomínala Truus. "Cítily jsme, že na něco takového nejsme, protože na to není vůbec nikdo, možná s výjimkou opravdových kriminálníků. Všechno tím ztratíte. Otráví vám to v životě i ty krásné věci."

Sestry Oversteegenovy byly oficiálně součástí sedmičlenné odbojářské buňky, jejíž osmou členkou se stala v roce 1943 později nejproslulejší nizozemská odbojářka Hannie Schaftová. Trio Oversteegenovy a Schaftová ale pracovalo pospolu jako samostatný tříčlenný tým a podřizovalo se přímo Radě odporu.

Truus Oversteegenová se po válce vydala na uměleckou dráhu, stala se malířkou a sochařkou a vydobyla si v Nizozemsku velkou oblibu. Její obrazy a sochy se inspirovaly léty strávenými v odboji a napsala také populární paměti: "Ne, ne, teď ne, nikdy." Zemřela v roce 2016, dva roky poté, co nizozemský premiér Mark Rutte udělil oběma sestrám Mobilizační válečný kříž, vojenské vyznamenání za službu ve druhé světové válce..

Freddie na sestru kvůli její velké známosti podle svých slov trochu žárlila. "Pak jsem si ale jenom pomyslela: já jsem byla v odboji také," řekla Freddie Oversteegenová v roce 2016.

V roce 1996 založila Truus Oversteegenová národní nadaci Hannie Schaftové s cílem připomenout odkaz své spolubojovnice, kterou Němci zajali a popravili jen pár týdnů před koncem druhé světové války. Podle dochovaných svědectví Schaftová ani tváří v tvář smrti neprojevila strach - když se voják, který ji měl zastřelit, napoprvé netrefil a pouze ji zranil, řekla mu prý: "Střílím líp než ty."

"Schaftová se stala národní ikonou ženského odporu v Nizozemsku," řekl přeseda nadace Jeroen Pliester o odbojářce, o níž se učí ve všech nizozemských školách a jejíž osud inspiroval v roce 1981 vznik filmu "Dívka s rudými vlasy", pojmenovaném podle Schaftové přezdívky.

Freddie pracovala v nadaci také, ale i tady žila spíš ve stínu své sestry Truus. "Rozhodla se být trochu mimo pozornost," řekl Pliester.

Poslední členka ženského odboje

Freddie Oversteegenová, poslední zbývající členka nejslavnější nizozemské ženské odbojové buňky, zemřela 5. září 2018, jeden den před svými třiadevadesátými narozeninami. Poslední léta prožila v pečovatelském domově v Driehuisi a prodělala několik infarktů.

Pětileté válečné období jí bylo podle jejích vlastních slov celoživotním zdrojem pýchy i bolesti, ale nikdy ničeho nelitovala. S válečnými traumaty se vyrovnala tím, že se provdala a měla děti. Vzala si Jana Dekkera, zaměstnance ocelářské společnosti Hoogovens, a nosila pak jméno Freddie Dekker-Oversteegenová. Narodily se jí tři děti, které všechny stále ještě žijí, stejně jako její nevlastní bratr a čtyři vnoučata. Její manžel ale zemřel už dřív.

Když někdy dlouho do noci nedokázala usnout, vzpomínala Freddie na slova staré bojové písně, kterou měly spolu se sestrou jako svou hymnu: "To nejlepší jsme přinesly na jejich hroby / roztrhané, vyhnané a zbité do krve / obklopené katy na popravišti i ve vězení / ale běsnící nepřítel nás nezastraší."

V rozhovorech také Freddie často mluvila o fyzice zabíjení - ne o svých pocitech při stisknutí spouště a při výstřelu, ale o nevyhnutelném zhroucení, které následovalo, když její oběť padla k zemi. "Ano," řekla jednou nizozemskému deníku IJmuider Courant: "Sama jsem je zastřelila vlastní pistolí a viděla jsem je potom klesat. A co jsem v tom okamžiku cítila? Chtěla jsem jim pomoct vstát."