Vězněm v Německu i v SSSR. Příběh Vladimíra Bernáta, kterého semlely dějiny

29. listopad 2018 četba na 8 minut
Vladimír Bernát v dětství s rodiči

Vladimír Bernát v dětství s rodiči

Foto: Post Bellum

/PŘÍBĚHY 20. STOLETÍ/ Za druhé světové války byl Vladimír Bernát nuceně nasazen v nacistickém Německu. Po porážce Třetí říše prožil bezmála pět let v zajateckých táborech SSSR. A následně, v Československu, strávil ještě dva roky v Pomocném technickém praporu. Doslova ho semlely dějiny - stačilo, že se narodil ve špatné době na špatném místě.    

FOTOGALERIE

Rodiče Vladimíra Bernáta Vladimír Bernát v dětství s rodiči Vladimír Bernát v dětství

Vladimír Bernát se narodil 27. prosince 1927 v Mohelnici. Jeho otci Josefovi zemřela první žena, s níž měl pět dětí. Oženil se pak s Florentinou Smejkalovou, která už měla syna. Narodil se jim Vladimír a po něm dcera Věra.

Rodiče pocházeli z českých obcí, v Mohelnici si nechali na splátky postavit dvojdomek, v němž bydleli spolu s německou rodinou Böhmových. Josef Bernát živil ženu a děti jako výkupčí a prodejce vajíček a kůží, v zimě opravoval boty, byl vyučený švec. Všichni Bernátovi žili ve dvou místnostech, v létě starší děti spávaly na půdě. Ke svým dětem si Bernátovi vzali ještě vnuky od nejstarší dcery, která zemřela při porodu.

Ve druhé polovině 30. let se vztahy mezi Němci a českou menšinou v Mohelnici vyostřily. Vladimír vzpomíná, že při návratech ze Sokola házely německé děti po českých dětech kamení, že útoky končily pouličními bitkami, že se vracel domů s modřinami.V Mohelnici měl prý Vladimír chudé dětství, ale říká, že bylo pěkné, s kamarády, v přírodě. Od šesti let chodil do české školy a po vyučování cvičil v Sokole. Ze čtyř a půl tisíc tehdejších obyvatel města se jen sedmina hlásila k české národnosti.

Dne 10. října 1938 vstoupila do Mohelnice německá vojska. Po Mnichovské dohodě se město stalo součástí nově vzniklé Sudetské župy, spadající do nacistického Německa. Krátce předtím odešla většina Čechů do vnitrozemí. Zůstalo jen asi dvacet chudších a většinou početných českých rodin, které neměly peníze na nový začátek, Bernátovi mezi nimi.

Ještě v roce 1938 zavřeli Němci českou školu a Vladimír musel zbývající ročníky dokončit v německém vyučovacím jazyce – německy neuměl, působilo mu to velké obtíže.

Dobytčákem na nucené práce

Po posledních školních prázdninách poslal pracovní úřad Vladimíra Bernáta na práce do nacistického Německa. Dne 19. září 1941 musel nastoupit do přeplněného vagónu, původně určeného na převoz dobytka: „Byly to prasečáky, vystlané slámou a narvané lidmi. Stáli tam ženské i chlapi, a viděl jsem všelijaké věci, takové nemravné, jaké jsem v životě neviděl. Záchod byl jenom díra a prkénko, co se na něm sedělo…“.

Ve vagónu jeli s ani ne čtrnáctiletým Vladimírem i dva stejně staří čeští chlapci - Jiří Ryznar z Horních Studének a Jiří Kochwasser z Rohle. Po několikadenní cestě skončili v 600 kilometrů vzdáleném Aalenu v Badensko-Württembersku. Vladimíra zařadili do pekárny Alberta Aisslingera, kde za stravu a nocleh pracoval každý den od rána do večera. Občas se sešel s novými přáteli z vagónu, kteří dělali v truhlárně.

Po necelém roce poslaly německé úřady Vladimíra domů kvůli ekzému z mouky. Nastoupil do učení na řezníka v obci Deutsch Liebau (Německá Libina, později Horní Libina, dnes jen Libina). Když majitel v březnu 1943 řeznictví uzavřel (musel narukovat do wehrmachtu), přešel Vladimír Bernát do řeznictví Hermanna Kauera ve stejné obci: „Využíval mě, musel jsem pracovat od rána do večera. Byl to ryzí Němec, nesnášel lidi jiných národností.“

Pět let v zajateckých táborech

V listopadu 1944 poslala nacistická správa Vladimíra Bernáta na kopání obranných zákopů před postupující sovětskou armádou. Jel do německého města Neisse v Horním Slezsku (dnes polské město Nisa). Aniž by prošel jediným dnem výcviku, vyfasoval německou uniformu. Jako vyučeného řezníka ho místo kopání zákopů poslali zabíjet prasata pro polní kuchyni. Všude okolo už bylo slyšet dunění děl a vybuchujících granátů.

Asi po měsíci přišli sovětští vojáci. Sedmnáctiletého Vladimíra vytáhli z ukrytu ze sklepa a v tisícihlavém davu ho hnali k nejbližší železniční trati. Opět musel nastoupit do vagónu pro dobytek, vlak však tentokrát mířil na východ.

Nějaký čas strávil v zajateckém táboře v Černovicích na Ukrajině a pak ho spolu s ostatními převezli do Stanislavova (dnes Ivano-Frankivsk na Ukrajině), kde byli zajatci umístěni do starého mlýna. Spali na dřevěných pryčnách, jeden vedle druhého, a „když šel někdo na záchod, už se na své místo nedostal.“

Zdrhnout. Ale kam?

Zajatci denně nastupovali na různé práce ve městě i okolí. Vladimír Bernát líčí, že stavěli například vilu sovětskému generálovi nebo pomáhali při zemědělských pracích. Jednou jejich strážné přepadla skupina banderovců, bojujících za nezávislou Ukrajinu: „Postříleli stráže a my jsme mohli zdrhnout. Ale kam? Kam…?“

PŘEDCHOZÍ ČÁST
Část 1/2
DALŠÍ ČÁST