Historie

Viktor z Aveyronu: Vlčí chlapec se stal děsivou senzací

7. říjen 2018 četba na 4 minuty
Viktor z Aveyronu

Viktor z Aveyronu

Foto: Gallica Digital Library; Wikimedia

Na konci 18. století lidé věřili, že v lesích žije řada podivných nebo strašidelných tvorů. Minimálně jeden byl skutečný. Na jihu Francie přežívalo zdivočelé dítě, jehož osud je dodnes jednou z největších vědeckých záhad.

Je nahý a špinavý, připomíná člověka, ale běhá po čtyřech, cení zuby a vydává pouze děsivé skřeky. Mezi obyvateli departmentu Aveyron se od roku 1794 šířila zvěst o tajemném kříženci vlka a člověka.

O čtyři roky později jej v lesích nedaleko města Saint-Sernin-sur-Rance chytili tři stateční muži a odvlekli do nejbližší vesnice. Zhruba dvanáctiletý chlapec byl nahý, pouze kolem krku měl omotaný cár košile, tělo měl pokryté jizvami a na svůj věk oplýval nebývalou silou. Po dvou dnech se mu podařilo utéct.

Strach v sirotčinci

Podruhé skončil mladík v zajetí v roce 1800. Dočasným domovem se mu stala policejní stanice, kde brzy napáchal velkou spoušť. Dostal jméno Joseph, ale lidské řeči nerozuměl, vyměšoval se, kde ho napadlo, odmítal šaty, a když ho přece jen násilím oblékli, svršky ze sebe rychle strhal.

Lidé byli přesvědčeni, že chlapec musel odmalička vyrůstat mezi vlky, ale nikdo nevěděl, co s ním. Skončil v sirotčinci, ale odtamtud se několikrát pokusil utéct, navíc se ho ostatní chovanci báli.

Policie se snažila najít jeho rodiče, jenže ani za půl roku se nikam neposunula. Na chlapce se pouze přijeli podívat dva muži, kteří ve víru francouzské revoluce v roce 1789 ztratili malého syna, ale ani jeden z nich v Josephovi svého potomka nepoznal.

Spor učených hlav

Když se o podivném případu dozvěděl přírodovědec Pierre Joseph Bonnaterre, rozhodl se Josepha podrobit vědeckému bádání. Základní lékařské vyšetření neodhalilo zdravotní nebo mentální postižení. Mladík měl smysly v pořádku, ale jejich důležitost měl posunutou. Největší důraz kladl na čich a chuť, naopak hmat měl až na posledním místě.

V následujících měsících zaznamenal Bonnaterre několik dílčích úspěchů. Joseph se nechal obléci a kromě brambor začal jíst i maso. Stále však spal na zemi, bál se svého odrazu v zrcadle a když dostal více jídla, než dokázal sníst, zahrabal ho na zahradě.

Sláva vlčího chlapce se rychle šířila a zaujala i největší vědecké kapacity. V červenci roku 1800 dostal Bonnaterre příkaz, aby mladíka přivezl na vyšetření do Paříže. Už samotný příjezd „divého dítěte“ znamenal senzaci. Ulice lemovaly davy lidí, každý chtěl hříčku přírody zahlédnout.

Jako první se mládence ujal zakladatel moderní psychiatrie Philippe Pinel, který brzy dospěl k závěru, že trpí idiocií. S tím ale nesouhlasil mladý lékař Jean Marc Gaspard Itard. Byl přesvědčen, že chlapec je rozumově zcela v pořádku a je možná jeho převýchova.

Divoké dítě

Protože mladík nejlépe reagoval na písmeno O, dal mu Itard jméno, které danou hlásku obsahovalo, tedy Viktor. Následujících pět let se o něj dennodenně staral a dosáhl nemalých pokroků. Viktor začal komunikovat s pomocí několika gest, dokázal porozumět mluvenému slovu, ale k Itardovu velkému zklamání se sám nikdy nenaučil mluvit. Vyslovit dokázal pouze slova lait (mléko) a oh, dieu (ach, bože).

Nakonec Itard rezignoval a mladík žil na státní útraty v národním institutu pro hluchoněmé, kde měl k dispozici vlastní opatrovatelkou. Po roce 1810 se však musel vystěhovat a tím se jeho stopa ztrácí. Zemřel patrně v roce 1828, ale místo jeho posledního odpočinku je záhadou.

Historie na něj přesto nezapomněla. Na základě Itardových zápisků vznikla divadelní hra a v roce 1970 i celovečerní film Divoké dítě. O scénář a režii se postaral herec Francois Truffaut, který ztvárnil také hlavní roli lékaře Itarda. Od roku 1987 stojí ve městě Saint-Sernin-sur-Rance socha Viktora z Aveyronu.