Voltaire a Žižkův buben: jak francouzský filozof básnil o českém vojevůdci

16. leden 2018 četba na 17 minut
Socha Jana Žižky z písku

Socha Jana Žižky z písku

Foto: ČTK/Pancer Václav

„Nechte mě, pravil, ležet v širém poli. Raději budu kořistí ptáků než červů. A mou kůži ať natáhnou na buben. Nepřátelé prchnou, jen ho uslyší.“

Slova, která údajně pronesl před smrtí slavný vojevůdce Jan Žižka z Trocnova, nezapsal nějaký český historik, nýbrž francouzský osvícenský filozof François Marie Arouet neboli Voltaire. Vtělil je do svého Eseje o mravech a duchu národů (Essai sur les moeurs et l’esprit des nations), který poprvé v úplnosti publikoval roku 1756 v Ženevě.

Stalo se tak nedlouho po roztržce s pruským králem Fridrichem II., jenž Voltaira zprvu obdivoval a po tři léta (1750–1753) hostil na zámku Sanssouci v Postupimi, pak na něj ale zanevřel. Dokonce ho nazval pomerančem, co se vymačká a zahodí. A Voltaire, až do té doby oslovující pruského krále „Vaše Lidskosti“, najednou také hovořil o panovníkovi, jehož opouštějí dobré úmysly, „jen co zavolá polnice“.

FOTOGALERIE

Budova plzeňské radnice Město a pevnost Kladsko v roce 1737 Fridrich II. Veliký a Voltaire v Sanssouci

Ze začátku si však filozof a uměnímilovný Fridrich notovali. Kromě jiného je spojoval i zájem o husitství a osobnost impozantního hejtmana Jana Žižky. Když roku 1742 přitáhla pruská armáda na Čáslavsko a u obce Chotusice svedla 17. května vítěznou bitvu s habsburským vojskem Karla Lotrinského, ze všeho nejvíc zajímal „starého Fritze“ údajný Žižkův hrob v kostele sv. Petra a Pavla v Čáslavi. A nesmírně se rozlítil, když zjistil, že jen o rok dříve byly katem spáleny na čáslavském náměstí kosterní pozůstatky, jež v kostele objevili a poručili zlikvidovat stoupenci pobělohorské reformace.

Jedna památka na Žižku z Kalicha se však přece jen zachovala, řekli v Čechách králi „Bedřichovi“. Mají ji v Kladsku, odtrženém První slezskou válkou a následným Vratislavským mírem v létě roku 1742 od českého území a připojeným jako země se zvláštním postavením k Prusku. V tamější pevnosti na Zámecké hoře prý přechovávají buben potažený kůží, kterou si Žižka na vlastní přání nechal po smrti stáhnout z těla. Byl si jist, že nepřátelé husitů prchnou do zaječích, jen co k nim zvuk posvátného bubnu dolehne.

Památník bitvy u Chotusic

Památník bitvy u Chotusic

Fridrich II. Veliký zavětřil. Nebylo by od věci vlastnit v době válek takovou kouzelnou pomůcku. O husitech se ve světě vyprávěly legendy, před jejich chorálem prchaly celé pluky. Proč by neměl mít stejnou moc i tajuplný Žižkův buben?

Existují zprávy o tom, že po dobytí Kladska Prusy buben v pevnosti našel a odvezl s sebou do Berlína pruský generál Fouquet. Spolu s ním ukořistil cop kněžny Walesky, bájné zakladatelky Kladska a v polské mytologii též sestry naší kněžny Libuše. Walesku si nejspíše vymysleli polští kronikáři a pravý jistě nebyl ani buben potažený kůží Jana Žižky. Podstatné však je, že král Fridrich pohádce věřil.

Zdálo by se, že buben, který se v Kladsku podle všeho doopravdy nacházel, může být vzpomínkou na časy Jiříka z Poděbrad. Ten město v roce 1458 učinil středobodem Kladského hrabství. Ale pověst o získání tohoto symbolu sahá ještě trochu dál do minulosti.

Koncem roku 1425 se v Kladské kotlině střetli husité útočící na hrad Rychmberk s jeho majitelem, kladským hejtmanem Půtou III. z Častolovic. Čerstvě osiřelí Žižkovi stoupenci (jejich velitel zemřel 11. října 1424 při obléhání hradu u Přibyslavi) se utkali s Půtovou Opočenskou stranou, bojující na straně katolíků. Během šarvátek, v nichž měli husité převážně navrch, se jejich protivníkům přesto povedlo uchvátit vzácnou relikvii – magický Žižkův buben. Odtud se pak podle ústního podání dostal na Zámeckou horu.

Barbarský hlas zla

Ostatně, co víme o způsobu šíření této legendy? A jakými cestami vlastně doputovala k Voltairově sluchu? Odpověď leží v díle Historia Bohemica (Historie česká), kterou sepsal muž jménem Enea Silvio Bartolomeo Piccolomini. Do dějin vstoupil jako Pius II., neboť roku 1458 usedl na papežský stolec. České země navštívil o sedm let dříve v roli císařského vyslance, mimo jiné zavítal i do Tábora.

Jako papež vystupoval Piccolomini tvrdě proti kališnictví. Od krále Jiřího z Poděbrad požadoval, aby přestoupil ke katolické víře a obnovil tak jednotu církve v Čechách. V tomto duchu psal i proti Žižkovi. Právě on zaznamenal na věčné časy vyprávění o zlověstném bubnu, řka, že „Žižka umíraje, vyslovil přání, aby po smrti byla kůže s těla sedřena, aby tělo hodili na pospas ptákům a dravcům, kůži aby natáhli na buben a s ním chodili do bitev. Jakmile nepřátelé zaslechnou jeho zvuk, ihned dají se na útěk.“

Socha Jana Žižky na pražském Vítkově

Socha Jana Žižky na pražském Vítkově

Přehledně vylíčil zlidovění fámy Karel Tůma v knižní sérii Z českých mlýnů (1885–1886), kde píše, že je to „kleveta a babská pověra, rozšiřovaná od zuřících poražených nepřátel, kteří popisovali Žižku jako vtěleného satanáše, a když po jeho smrti rovněž nad nimi vítězil Prokop, tedy si vymyslili báchorku, že prý Žižka na smrtelné loži u Přibyslavi poručil svým hejtmanům, aby mu po smrti sedřeli kůži s těla a napjali ji na válečný buben, který pak vydával takový hrozný zvuk, že každý protivník Čechů děsem zachvácen musel upalovat z bojiště. Litoměřický probošt Papoušek tu babskou pověst sdělil vášnivému odpůrci Žižky, kardinalu Eneáši Sylviemu, který teprve roku 1451 letmo zahlédl kousek české země, ale směle napsal historii českého národa, v níž zhyzdil Žižkovu památku vypravováním této báchorky na důkaz, jaký prý byl Žižka ukrutný a surový člověk. Po Sylviovi ji opakoval Dobravius, a po něm pověstný fantasta Hájek z Libočan tu lež rozsíval ve své kronice mezi lid…“

V odkazu českého vojevůdce viděl Piccolomini velkou hrozbu, a proto ho vykreslil jako člověka s barbarskými sklony. Což od něj Voltaire přejal – viz tato pasáž z Eseje o mravech a duchu národů: „Čtyřicet tisíc bylo obránců Jana Husa. Byla to divá zvěř, kterou přísnost koncilu vyplašila a zbavila pout. Kněží, které potkali, platili svou krví za krutost kostnických otců. Jan, zvaný Žižka, barbarský vůdce těchto barbarů, více než jednou zvítězil nad Zikmundem.“

Fridrich II. Veliký a Voltaire v Sanssouci

Voltaire a Fridrich II. Veliký v Sanssouci

Voltaire tedy vycházel z Piccolominiho a ten měl na mysli spíše symbolický „hlas zla“ než opravdový nástroj. Ale odhlédnuto od jasného rozporu mezi legendou a realitou se nedá popřít, že jakýsi buben (respektive bubny) byl v Kladsku a později i jinde ukazován – sice jako pravděpodobný falzifikát, nicméně s evidentní historií. V Berlíně se stal součástí pruského korunního pokladu. Souběžně s tím jsme však měli další, ryze domácí buben, jenž byl po generace spjatý se západočeskou Plzní.

PŘEDCHOZÍ ČÁST
Část 1/3
DALŠÍ ČÁST