Historie

Vražda, jež nedá spát. Před 50 lety byl zastřelen prezidentský kandidát Kennedy

5. červen 2018 četba na 9 minut
Robert F. Kennedy s Willym Brandtem.

Robert F. Kennedy s Willym Brandtem.

Foto: ČTK/DPA/dpa

Jedná se o incident, který je sice dávno uzavřen, jeho policejní složka však na konspirační teorie odpovědět nedokáže. Dne 5. června 1968, tedy přesně před 50 lety, vystřelil vrah v hotelu Ambassador v americkém Los Angeles tři kulky do prezidentského kandidáta Roberta Francise Kennedyho. Ten jim o den později podlehl. Útočník byl zadržen i odsouzen, svůj trest si odpykává dodnes. Je nicméně možné, že za smrtelným projektilem stál někdo úplně jiný.

FOTOGALERIE

Robert Francis Kennedy. Robert Francis Kennedy při jednom z projevů. Už tehdy jej poslouchaly masy. Robert, Ted a John, bratři Kennedyovi.

Robert Kennedy, často známý pouze jako Bobby, byl vlivný newyorský senátor a bratr dříve zavražděného prezidenta Johna Fitzgeralda Kennedyho. Vyznamenal se v boji proti organizovanému zločinu i rasismu. Výrazně podporoval zchudlé dělnictvo, což z něj, syna bohatého podnikatele, udělalo hotového miláčka lidu. Naděje na úspěch v nadcházejících prezidentských volbách tak byly víc než slušné.

Primárky jako člen Demokratické strany ovládl, na řadě byla „pouze“ prezidentská kampaň. Všechno směřovalo k tomu, že v čele Spojených států stane po necelých pěti letech další Kennedy. Tentokrát však muž zásadový, navíc člověk bez psychických problémů či jakýchkoliv ostře sledovaných přehmatů.

Jenže osud zvolil jinou cestu. Stejně jako jeho bratři John, zmíněný dřívější prezident, a Joseph, poručík americké armády, zahynul rukou vraha.

Bojovník za lepší zítřky

V době voleb si zuby na celkové prvenství brousili tři kandidáti – Eugene McCarthy, Hubert Humprey a právě Robert Francis Kennedy. Lyndon Johnson, další výrazná politická postava a dosavadní první muž země, se do elitního výběru i kvůli podpoře války ve Vietnamu vůbec nedostal.

V Kalifornii se samotné volby uskutečnily 4. června. Robert zvítězil, načež se ve vyhlášeném hotelu Ambassador v Los Angeles sešel se svými příznivci, kde přednesl přichystanou řeč. „Nyní je to na Chicagu,“ upozorňoval, jakou další oblast touží přesvědčit.

Poté se skrz zástupy odebral k chodbě, která jej přes kuchyň měla dovést k dalším spolupracovníkům. Ještě před ní prohodil pár slov s jedním z pikolíků, mladičkým Mexičanem Juanem Romerem. Ten se s Kennedym toužil setkat už dávno, protože nepocházel ze zrovna zámožných poměrů a díky angažovanosti Roberta věřil v lepší zítřky. Těsně před osudnou chvílí si tak plnil sen – jeho favorit k němu nejen vlídně hovořil, ale rovněž mu i pevně třásl rukou.

Poté se však stalo něco, co směr amerických dějin dost výrazně vychýlilo. Z davu přihlížejících vystoupil Sirhán Bišár Sirhán, tehdy čtyřiadvacetiletý přistěhovalec z Palestiny, jenž Kennedyho upřímně nenáviděl. Na jméno mu nemohl přijít zejména proto, že v šestidenní válce proti koalici podpořil opozici z Izraele.

Sirhán z pistole vypálil osm ran, přičemž Roberta zasáhly tři. Nejvážnější zásah mířil do hlavy a mimo jiné rozdrtil několik kůstek a poškodil mozek. A Romero, který stále pořádně netušil, co se kolem něj děje, svého hrdinu podpíral, zatímco mu po rukou tekla jeho krev.

Jako kdyby umírala s ním

Kennedy poté bojoval o život celých 26 hodin. Frank Mankiewicz, tiskový mluvčí Bobbyho kanceláře, mluvil jen několik hodin po osudné střelbě k tisku, přičemž prohlašoval: „Zdá se, že životní funkce pracují dobře. Krevní tlak, dýchání i puls.“

Když Robert později absolvoval více než čtyřhodinovou operaci, vzkázal Frank příznivcům, že stav jejich idola zůstává i nadále extrémně kritický. „Znaky životních funkcí jsou stejné, pouze s výjimkou, že nyní je pan Kennedy schopen dýchat sám. To před operací nemohl,“ řekl, což žíly mnoha jedinců naplnilo optimismem.

Dodal také, že kritických bude především následujících 12 až 36 hodin. Lidé se modlili, Robertova žena Ethel, mimochodem již pojedenácté těhotná, pročítala soustrastné a nadějeplné telegramy. Poslali jí je například i Kennedyho největší političtí protivníci, Lyndona Johnsona nevyjímaje.

Mimochodem, svět v té době obletěla fotografie Billa Eppridgeho, novináře z časopisu Life, jenž měl za úkol sledovat i sumarizovat celou Kennedyho kampaň. Na snímku zachytil postřeleného, který ležel na zemi, a s ním i zmíněného Juana Romera. Nezbývalo mu tehdy nic jiného – na pomoc zraněnému se ve vteřinách seběhl dostatek ošetřujících, a tak by pro další pomoc stejně nebylo místo.

Konečnou zprávu sepsali lékaři během nadcházející noci. Ti optimismus tisku nesdíleli od první chvíle, což o hodiny později potvrdilo i zjištění, že záchrana prezidentského kandidáta bohužel není reálná. „Je pryč,“ hlesl k ostatním sourozencům nejstarší Joseph. Ethel se nicméně od svého muže odmítala odloučit. „Jako kdyby umírala s ním,“ popsal později tíživý moment jeden z tvůrců Kennedyho autobiografie.

K veřejnosti se informace dostala krátce po druhé hodině ranní. „Senátor Robert Francis Kennedy zemřel 6. června 1968 v 1:44 ráno,“ pronesl k novinářům Mankiewicz. „V době úmrtí s ním byli jeho žena Ethel, jeho sestry a jeho švagr. Bylo mu 42 let. Děkuji vám.“

PŘEDCHOZÍ ČÁST
Část 1/2
DALŠÍ ČÁST