Historie

Všichni chtěli splnit úkol, říká o parašutistech skupiny Silver A Pavel Šmejkal

21. březen 2018 četba na 30 minut
Pavel Šmejkal

Pavel Šmejkal

Foto: Martin Divíšek

"Příběhy členů skupiny Silver A by si určitě zasloužily další filmové zpracování, je tam všechno: drama, útěk, katarze, tragické vyvrcholení," prohlašuje novinář a spisovatel Pavel Šmejkal, jehož životním tématem se stalo mapování míst, jimiž prošli čeští váleční parašutisté. V současnosti vydává další knihu s tímto tématem, věnovanou právě skupině Silver A.

Jde o vaši druhou samostatnou knihu a třetí, připočítáme-li knihu napsanou ve spolupráci s Jiřím Padevětem, která se cíleně věnuje válečným parašutistům. Používáte stále týž princip, tedy mapování míst, kde všude Silver A působil, a popis toho, co na konkrétním místě dělal?

Přesně tak. Je to vlastně týž způsob, ale zásadní rozdíl oproti velkému průvodci je v tom, že tohoto průvodce si můžete dát do kapsy. Navíc Protektorátem po stopách parašutistů není řazen chronologicky, ale místně, takže se v něm stává, že vyprávění najednou zamíří proti směru času, a někdo, kdo už na jednom místě zahynul, se na jiném zase vynoří živý. Teď je to striktně srovnáno od okamžiku vysazení Silver A v protektorátu – kde přistáli, kam zamířili nejdřív, kam potom a tak dále.

FOTOGALERIE

Po stopách Anthropoidu a Silver A. Knihy Pavla Šmejkala dokumentují místa spojená s parašutisty Alfréd Bartoš Josef Valčík

Tak schválně, kdy a kde přistál Silver A?

V pondělí 29. prosince 1941 u Senice nedaleko Poděbrad.

Silver A se stal od roku 2007, kdy Jiří Strach natočil svou Operaci Silver A, poměrně populární, vyšla o něm řada prací. Dozvěděl jste se při práci na své knize něco, co jste ještě nevěděl? Popřípadě našel něco, co dosud ještě nikdo nepodchytil?

V případě Silver A podobně jako v případě Anthropoidu se toho moc nového už najít nedá. Že se v případě Anthropoidu konečně povedlo najít onen dlouho hledaný protokol, proč nevystřelil Gabčíkův samopal, byla náhoda, která se stane jednou za spoustu let.

V onom protokolu je, že se opravdu vzpříčil náboj.

Ano, a chyběla potřebná síla, která by ho natáhla do nábojové komory. Rozhodně to nebylo proto, že by si Gabčík střelbu rozmyslel, jak naznačovala některá literární díla.

Přece jen, podařil se nějaký podobný nález i v případě Silver A?

Podařilo se objevit původní anténu vysílačky Libuše. Našli ji v areálu sádek Lázní Bohdaneč, kde byla schována na jedné z půd. Byla to sádka číslo 148, našel ji současný majitel Adolf Vondrka. Řešilo se, jestli může být skutečně ona nebo jestli tam někdo měl jenom natažené rádio, ale ne, na 99 procent to skutečně je anténa od vysílačky, z níž parašutista Potůček vysílal.

Nicméně, že by došlo ještě k nějakému dalšímu nečekanému objevu, to asi ne. Například se mi stejně jako zatím nikomu nepodařilo zjistit, ač jsem se o to snažil, kde vzal Potůček na svém posledním útěku modrý pracovní plášť a hrábě, které měl u sebe v okamžiku smrti. To zůstává tajemstvím. Nevíme, jestli je někde vzal nebo mu je někdo dal, víme jen, že v jednom okamžiku, když opouští svůj úkryt u Stolínových v Řešetově Lhotě, plášť ani hrábě ještě nemá, když přichází do dalšího úkrytu na statku u Vladimíra Uhlíře v Dolsku, už je má. Víme tedy přibližně, kde k nim přišel, v jaké oblasti, ale netušíme jak a zřejmě to už nikdy vědět nebudeme. Pamětníci nejsou a archívy mlčí.

Máte jako člověk, který se parašutisty zabývá, mezi nimi své oblíbence?

Nemám, respektive mými oblíbenci jsou všichni. Protože všichni, s výjimkou Čurdy, Gerika, Kindla a Horáka splnili nebo se snažili splnit úkol, se kterým byli do Protektorátu vysláni. Někteří líp, někteří hůř, ale snahu dostát mu měli všichni. Když se vrátíme zpátky k Silver A, těžko z té trojice chlapů (velitele Alfréda Bartoše, Josefa Valčíka a Jiřího Potůčka) lze někoho postavit na piedestal. Každý z nich do toho dal všechno, co mohl. Asi nejznámější je příběh Bartošův, nejdramatičtější závěr života měl bezesporu Potůček. Jeho slavný útěk, kdy se nejdřív při pokusu o zatčení gestapem prostřílel, pak prchal bez bot od úkrytu k úkrytu, až nakonec usnul u Pardubic v lese Dubinka, kde ho 2. července zastřelil protektorátní četník Půlpán, to je námět na samostatný film. Stejně tak je ale námětem na film Valčíkovo působení od Pardubic přes Moravu až po Prahu, o Bartošovi ani nemluvě.

U Bartoše je také zajímavá ta věc, že jeho příběh úplně popírá takové to české sebemrskačství, jako že jsme národ udavačů a podobně. Protože on působil ve svém rodném městě, kde ho téměř všichni znali, řada lidí ho také poznala, a přesto ho nikdo neudal.

Když se ještě vrátíme k Potůčkovi, který ze všech členů Silver A přežil nejdéle, historici hodně debatovali o tom, jestli byl četníkem Půlpánem zastřelen ve spánku, nebo zda sahal po zbrani, což po válce tvrdil ten četník. Podařilo se prokázat, která z těchto dvou verzí platí?

Pořád se diskutuje o obou, ale z archivních protokolů vychází jako pravděpodobnější verze, že vstával. Nevíme, zda sahal po zbrani, ale zvedal se. Střela ho podle pitevního protokolu zasáhla pod takovým úhlem, že nemohl ležet. Jestli přitom také zkoušel vytáhnout pistoli, nevíme. To je verze pachatele, tedy četníka, který se samozřejmě po válce dělal lepší, než byl. Ale lze považovat za prokázané, že Potůčka střelil, když se parašutista zvedal. Jestli to udělal schválně, nebo se mu Potůček zdál podezřelý a viděl v něm pobudu, protože parašutista po všech těch proběhaných dnech a nocích nepochybně jako pobuda vypadal, popřípadě co dalšího se mezi nimi stalo, to už se říct nedá. Udělal by ale určitě líp, kdyby si ho nevšímal.

V každém případě, když se skloubí osudy všech tří členů Silver A dohromady, je to určitě námět nejen na knižního Průvodce nebo na televizní film, jaký vytvořil Jiří Strach, ale určitě ještě na nějaké další velké filmové zpracování. Je tam drama, útěk, katarze, vývoj vztahů, tragické vyvrcholení…

Strachův film se hodně dotýkal také tématu lásky, kterou ten příběh obsahuje…

Myslím, že se dá pochopit, že mladí chlapi, kteří tady nebyli 24 hodin jen za parašutisty, ale museli nenápadně zapadnout do svého okolí, navazovali vztahy se ženami. Protože to k tomu patří. Že to byla právě manželka pomocníka, tedy žena Františka Hladěny Táňa Hladěnová, to je druhá věc. Nicméně, vzhledem k tomu, že jsou stejně všichni aktéři této „kauzy“ po smrti, nikdo neví, jak to přesně bylo. Ví se, že tam nějaké vztahy byly, že se Bartoš kvůli tomu musel později odstěhovat od Hladěnů, ale co konkrétně se tam semlelo, jestli Hladěna Bartošovi opravdu vyhrožoval, že ho kvůli poměru s Táňou udá, to nikdo neví. Přiznám se, že já osobně to ani vědět nechci. Je to věc, která nejenže nesnižuje význam toho, co Bartoš a spol. v rámci odboje dokázali, ale je také podružná a s jejich činností nijak nesouvisí.

Ve vaší knize jsou zmíněna i některá jména, o nichž se doposud v souvislosti s parašutisty moc nemluvilo. Hned v úvodu je třeba kapitola o majoru Franjovi Aubrechtovi. Kdo to byl?

Abych se nechlubil cizím peřím, tahle úvodní kapitola není moje, napsal ji Adolf Vondrka, který našel i zmíněnou anténu od vysílačky Libuše a který se věnuje právě odboji na Bohdanečsku. Franjo Aubrecht je zajímavá a významná postava nejen z hlediska Silver A. Komunikoval také s odbojáři z jiných skupin a sám v různých skupinách působil. Byl to prvorepublikový jezdecký důstojník, který po okupaci Německem neodešel do zahraničí a zůstal doma. Hned od 39. roku se zapojil do odboje, později pomáhal Silver A, pak také působil jako velitel vojenského odboje ve východních Čechách a během revoluce v květnu 1945 bojoval po boku partyzánů. Měl to štěstí, že válku přežil. Později jeho postava bohužel zapadla, protože byl podobně jako řada jiných napojen na západní odboj řízený londýnskou vládou, kterému poválečných čtyřicet let spíš nepřálo.

Jak skončil?

Na konci roku 1948 byl zatčen a podobně jako řada jiných důstojníků a vojáků odsouzen k 25 letům vězení. V roce 1960 byl propuštěn na amnestii a v roce 1965 byl jeho rozsudek označen za nezákonný. Zemřel v Praze v roce 1985.

Jsou i další spolupracovníci Silver A, kteří nejsou tak mediálně známí jako manželé Hladěnovi a Krupkovi, a přitom pro ně byli důležití?

Jsou, určitě. Třeba nejbližší rodina Alfréda Bartoše. Ale o těch se ví. Pak to jsou Krupkovi, ale teď nemyslím Václava Krupku a jeho manželku Hanu Krupkovou, u nichž Bartoš bydlel po odchodu od Hladěnů, ale rodiče Václava Krupky. Také Václav Krupka starší byl prvorepublikový důstojník a před válkou velel pluku, v němž sloužil i Alfréd Bartoš, takže se s ním samozřejmě znal. Zapojil se do pomoci parašutistům a měl to štěstí, že ač byl zatčen a deportován do Buchenwaldu, válku přežil. Jeho manželka bohužel ne, zemřela v dubnu 1945 v koncentračním táboře Belzen. Do činnosti Silver A se zapojil způsobem, který se někomu může dát marginální, ale marginální vůbec nebyl, protože Bartošovi poskytl vojenské mapy Pardubic a okolí. Což v tehdejší době nebylo vůbec bez rizika a pro Silver A to byla značná výhoda.

Pavel Šmejkal

Byli i další pomocníci, třeba Milan Katschner, který zjišťoval skupině informace zpravodajského charakteru. Dvojnásobný obdiv si pak zaslouží židovská rodina bývalého továrníka Evžena Freunda, kteří už jenom proto, že byli Židé, byli na indexu, sledovaní a v neustálém ohrožení – a přesto byli ochotni pomáhat: rovněž Evžen Freund sháněl pro Jiřího Potůčka zpravodajské informace. Skončil za to před popravčí četou na pardubickém zámečku, kde byli popravováni ti, koho zatkli za pomoc Silver A. I takové příběhy tam byly.

Byla další spousta lidí, kteří parašutistům poskytli jídlo, oblečení, nechali je přespat, sehnali jim léky… Mnozí skončili špatně, protože byli prozrazeni a byli popraveni také na pardubickém zámečku nebo v koncentračním táboře. Takových lidí je moc a je těžké z nich někoho vyzvednout na úkor ostatních.

Samozřejmě, nejznámější pomocníci Silver A jsou asi mladí manželé Krupkovi. Paradoxně oba přežili, byť to byli opravdu nejbližší spolupracovníci Alfréda Bartoše. Hana Krupková přežila proto, že se stala milenkou gestapáka Schulze a následně konfidentkou, která sice byla nasazovaná, ale podle prokazatelných archivních materiálů nikoho neudala. Totéž se pak opakovalo v 50. letech, kdy ji naverbovala StB – podepsala spolupráci, byla vedená jako konfidentka StB, ale opět není znám případ, že by někoho oznámila. Měla smůlu, že byla v nepravý čas na nepravém místě, ale nikdy nikomu neublížila. Také její muž, pravděpodobně díky ní, válku přežil. Němci mu nabízeli vstup do SS, odmítl, skončil v koncentračním táboře, ale zůstal naživu.

V Operaci Silver A je scéna, kde gestapo najde v bytě Krupkových Bartošův deník, který je dovede na stopu dalších odbojářů. Miroslav Ivanov v knize A hořel snad i kámen vznáší otázku, zda tento deník opravdu existoval a zda to nebyli právě manželé Krupkovi, kdo Němcům pomohl.

Nešlo o deník jako takový, šlo o takzvané červené desky, které se v bytě Krupkových opravdu našly, ale nebyly v nich adresy ani podrobnosti o tom, kdo kdy kde Silver A pomohl, nýbrž šifry. A ještě to ani nebyly šifry týkající se dalších odbojářů, ale zašifrované materiály pro sestavování a vysílání zpráv mezi vysílačkou Libuší a Londýnem. Takže ano, jisté červené desky, o kterých se hovoří jako o Bartošových, opravdu existovaly, ale že by na základě tohoto „deníku“ Němci šli a zatýkali, to ne.

PŘEDCHOZÍ ČÁST
Část 1/2
DALŠÍ ČÁST