Před 70 lety vzniklo NATO. Na jeho založení měl vliv i vývoj v Československu

4. duben 2019 četba na 9 minut
První vrchní velitel vojsk NATO v Evropě generál Dwight D. Eisenhower s původní vlajkou aliance

První vrchní velitel vojsk NATO v Evropě generál Dwight D. Eisenhower s původní vlajkou aliance

Foto: Wikimedia Commons

Neochota Sovětského svazu vzdát se po skončení 2. světové války další expanze vyvolávala v letech 1945 až 1949 stále větší mezinárodní napětí. Jednou z posledních kapek byl komunistický převrat v Československu. Dne 4. dubna 1949 proto 12 západních zemí včetně USA a Kanady podepsalo ve Washingtonu smlouvu o euroatlantickém vojenském paktu. Vzniklo NATO.

FOTOGALERIE

Vojenské cvičení NATO Trident Juncture v Norsku Vojenské cvičení NATO Trident Juncture v Norsku Vojenské cvičení NATO Trident Juncture v Norsku

Přestože druhá světová válka skončila, šířilo se Evropou nové napětí. Zatímco západoevropské státy plnily svůj závazek o snížení výzbroje a demobilizaci vojsk, Sovětský svaz vysílal stále silnější signály, že chce své ozbrojené síly nejen uchovat v plném stavu, ale i využít k nové expanzi komunistického bloku. Obavy západního světa z mocného komunistického souseda navíc posílilo to, když sledoval, jak se ve státech střední a východní Evropy, "osvobozených" na konci války sovětskou Rudou armádou, rychle prosazují nedemokratické formy vlád a dochází k potlačování nejen opozice, ale i základních lidských práv a svobod občanů. Komunistická říše přitom jevila zřejmé tendence se v těchto zemích nezastavit.

"Od roku 1947 do roku 1949 vyvrcholil tento vývoj řadou dramatických politických událostí. Byly mezi nimi přímé hrozby svrchovanosti Norska, Řecka, Turecka a dalších západoevropských zemí," komentuje tento vývoj na svém oficiálním webu Ministerstvo obrany ČR.

Únor v Praze a červen v Berlíně

Jednou z posledních kapek byl přitom právě únorový komunistický převrat v Československu v roce 1948. Po Dunkirské smlouvě mezi Francií a Velkou Británií z dubna 1947, která zavazovala obě země ke vzájemnému spojenectví v případě nové agrese Německa, proto 17. března 1948 podepsali zástupci Belgie, Francie, Lucemburska, Nizozemska a Velké Británie v Bruselu novou smlouvu (takzvaný Bruselský pakt), v níž se kromě ekonomické a kulturní spolupráce zavázaly i k vytvoření společného obranného systému, tentokrát nikoli pouze kvůli Německu. Podpis této smlouvy měl umožnit signatářským zemím odolat ideologickému, politickému a vojenskému ohrožení jejich bezpečnosti.

Británie a Francie si nicméně uvědomovaly, že nejlepší zárukou bezpečnosti Evropy je zaangažování Spojených států. Ty ale byly původně proti alianci, protože jim americký právní řád neumožňoval uzavírat spojenectví v době míru. Ve věci kolektivní bezpečnosti navíc spoléhaly na Organizaci spojených národů, jenže se stále jasněji ukazovalo, že Stalin Chartu OSN dodržovat nehodlá. 

V dubnu 1948 se proto americký ministr zahraničí, generál George C. Marshall (jehož návrh na zařazení Československa do plánu americké pomoci poválečné Evropě odmítla ještě před únorem na nátlak Moskvy Gottwaldova vláda) sešel se senátorem Tomem Connallym, reprezentantem Demokratů, a s republikánským senátorem Arthurem Vandenbergem, aby se s nimi poradil, jak věc řešit. Oba se rozhodli americkou přítomnost v Evropě podpořit. Zejména Vandenberg, který od roku 1947 působil ve funkci předsedy Senátního výboru pro zahraniční vztahy a měl významný vliv na své spolustraníky, přispěl k tomu, že se k tomuto stanovisku začal přiklánět i Senát. Dne 11. června se tak podařilo prosadit takzvanou Vandenbergovu rezoluci, která možnost spojenectví i v době míru v podstatě umožňovala.

Zásadní obrat nastal o necelé dva týdny později, 23. června, kdy Sovětský svaz zahájil nezákonnou blokádu Berlína. To vedlo k urychlení jednání s evropskými zeměmi, protože o nutnosti vzájemného spojenectví už nikdo nepochyboval. V druhé polovině roku 1948 a prvních týdnech roku 1949 se pak ve všech zemích jednalo jak o Bruselské smlouvě (v září 1948 vznikla její vojenská část), tak především o vytvoření obranné smlouvy nové.

Požadavkem Spojených států nejdřív bylo, aby se členy nové aliance staly téměř všechny nekomunistické země a její fungování se opíralo o OSN. Západní státy naproti tomu zastávaly myšlenku menšího, ale pevnějšího svazku, jehož členové by si šli v případě konfliktu automaticky na pomoc. Takovou ideu ale USA odmítaly, protože byla v rozporu s jejich ústavou. 

Výsledkem byl kompromis. Smlouvu o Severoatlantické alianci (North Atlantic Treaty Organization, tedy NATO) nakonec 4. dubna 1949 podepsalo dvanáct zemí. Mezi její zakládající členy se zařadily Belgie, Dánsko, Francie, Island, Itálie, Kanada, Lucembursko, Nizozemsko, Norsko, Portugalsko, Spojené státy americké a Velká Británie.

Ve věci společné obrany pak byla schválena formulace, že dojde-li k ozbrojenému útoku, "každá ze stran uplatní právo na individuální nebo kolektivní obranu, uznané článkem 51 Charty Spojených národů" a pomůže ostatním napadeným zemím tím, "že neprodleně podnikne sama a v souladu s ostatními takovou akci, jakou bude považovat za nutnou, včetně použití ozbrojené síly". Šlo o takzvaný článek 5, který následně čekal na své použití dlouhých 42 let. Poprvé byl využit až po 11. září 2001, kdy byl teroristický útok na Spojené státy označen aliancí za útok proti všem členským státům NATO.

NATO se rozvíjí

Přestože na svém počátku nebyla Severoatlantická aliance o moc víc než politické sdružení, její smysl se okamžitě ukázal, když v červnu 1950 napadla komunistická Severní Korea svého jižního souseda. Právě tento akt agrese přiměl členské státy NATO k vytvoření vojenské struktury pod dohledem velitelů. Funkci vrchního velitele vojsk NATO v Evropě měl podle dohody vykonávat vždy Američan, protože americká vojska byla početně nejsilnější. Jako první se jí chopil generál Dwight D. Eisenhower, jehož v roce 1952 po jeho nominaci v prezidentských volbách vystřídal veterán druhé světové i korejské války Matthew Ridgway.

O členství v NATO stály od začátku korejské války také Řecko a Turecko. Řecko mělo za sebou občanskou válku z let 1945 až 1949, kdy konzervativní část řecké společnosti musela čelit bojůvkám řecké komunistické strany, podporované komunistickými režimy v sousední Albánii, Jugoslávii a Bulharsku, a Turecko bylo pod silným tlakem Sovětského svazu. Aliance jejich členství v září 1951 schválila a v únoru 1952 byly obě země na lisabonském summitu přijaty.

V roce 1955 se k NATO připojila na základě takzvané Pařížské dohody i tehdejší Spolková republika Německo, což vedlo Sovětský svaz a jeho satelity k vytvoření vlastního vojenského paktu, Varšavské smlouvy. Jejími zakládajícími členy se staly Albánie, Bulharsko, Československo, Maďarsko, Německá demokratická republika (NDR), Polsko, Rumunsko a Sovětský svaz. Varšavská smlouva existovala od 14. května 1955 až do zhroucení východního komunistického bloku, definitivně zanikla v roce 1991.

V roce 1982 se členem NATO stalo i Španělsko. 

Po pádu Berlínské zdi v roce 1989 se Aliance angažovala ve válce v Jugoslávii. První vojenské operace NATO v historii proběhly mezi lety 1992 a 1995 při válce v Bosně a Hercegovině a později v roce 1999 v Jugoslávii.

Aliance se také snažila zlepšit vztahy s východními státy, což vyústilo v její rozšíření několika státy bývalé Varšavské smlouvy v letech 1999 a 2004. Mezi její první členy z někdejší komunistické části Evropy se spolu s Polskem a Maďarskem zařadila Česká republika, která se připojila k alianci hned v roce 1999. V dubnu 2009 se členy NATO staly i Albánie a Chorvatsko.

V současnosti je součástí Severoatlantické aliance 29 členských států, nejnovějším členem je Černá Hora, která byla do NATO přijata začátkem června 2017. Celkové armádní výdaje všech členů NATO tvoří přes 70 procent celosvětových armádních výdajů. Samotné Spojené státy zodpovídají za 43 procent globálních výdajů na armádu, Británie, Francie, Německo a Itálie za dalších 15 procent.

Vojáci české armády se v současnosti účastní výcvikové mise Resolute Support Mission v Afghánistánu, jejímž cílem je pomáhat při budování Afghánské národní armády. Do roku 2011 se také účastnili operace mezinárodních mírových sil KFOR v Kosovu, prováděné za účelem udržet v tomto regionu bezpečné prostředí.

Od roku 2015 do roku 2018 zastával funkci předsedy vojenského výboru NATO, který představuje po generálním tajemníkovi druhý nejvyšší post Severoatlantické aliance, tehdejší náčelník generálního štábu české armády generál Petr Pavel.