"Já jsem šla s maminkou, se sestrou a s malým chlapcem po silnici ke Střemeníčku. Viděla jsem, jak se vojáci usmívali, když nás viděli utíkat ustrašené ze svých domovů. Když jsme šli po silnici, začali po nás střílet..." tak vzpomínala na začátek děsivé krvavé události ze samého závěru války Marie Šlucarová z Javoříčka. Ona sama následné vraždění přežila, ale mezi zastřelenými nechyběl její otec a dva bratři. Než se však dostaneme k popisu onoho tragického dne 5. května, podívejme se na to, co mu předcházelo.

Partyzánská skupina Jermak nastupuje

Na území Drahanské vrchoviny působil v závěru války partyzánský oddíl Jermak. Byla to takzvaná litovelská "větev" stejnojmenné partyzánské brigády, která vznikla ze sovětského výsadku, vysazeného v protektorátu na konci září 1944. Velitelem tohoto výsadku byl původně Nikolaj Ivanovič Dmitrijev, který padl 26. února 1945, po něm převzal velení Maxim Fedorovič Petrovskij.

Výsadek se během své činnosti na československém území rozrostl ve velkou partyzánskou sílu, jež ve svých řadách sdružila celkem 286 partyzánů, z nichž bylo 35 Čechů. Její součástí byla i skupina bývalých zajatců pod vedením Pavla Volkova, která se přidala k Jermaku v říjnu 1944. Partyzánům navíc pomáhala i rozsáhlá síť českých civilních spolupracovníků – spojek, zásobovačů, zdravotníků i ubytovatelů.

Narůstající počet sovětských partyzánů a jejich českých spolupracovníků bohužel nemohl ujít pozornosti gestapa, což vyústilo ve vzájemnou přestřelku v jihomoravské obci Žďárná v blanském okrese. Gestapo sem vylákalo partyzány za pomoci nastrčených provokatérů, jimiž byli jak Češi, tak i další zajatí sovětší vojáci, kteří byli ochotni přistoupit na spolupráci s Němci. Tito provokatéři obcházeli coby falešní partyzáni vesnice a předstírali, že hledají pomoc a spojení na své druhy. U Jermaka jim plán málem vyšel, ale zaskočení partyzáni měli přece jen čas sáhnout po zbraních. V následné divoké palbě tři partyzáni padli, ostatním se ale podařilo z nastražené pasti uniknout.

Po této zkušenosti se Jermak rozdělil na několik polosamostatných oddílů, operujících v oblastech Prostějovska, Litovelska, Boskovicka a Tišnovska. Byl to právě litovelský oddíl, který tragicky zkřížil cestu obyvatelům Javoříčka.

Oddíl byl přezdíván nejdřív Jermak-Kruližin podle velitele Viktora Kružilina, a po jeho zajetí Němci (kteří ho později popravili v Kounicových kolejích v Brně) dostal název Jermak-Fursenko podle jména nového velitele Andreje Fursenka. V prvních měsících roku 1945 se jeho operační oblast přesunula z území severozápadně od Konice na východ do oblasti Bouzova a k hlavnímu železničnímu a silničnímu spojení mezi Olomoucí a Mohelnicí. Centrem této oblasti a jednou z hlavních základen skupiny se stala osada Javoříčko u obce Luká.

Od ledna do dubna provedl Jermak v oblasti Javoříčka celkem 18 partyzánských akcí (po jedné v lednu a únoru, tři v březnu a třináct v dubnu). Většinou šlo o operace spojené se zásobováním nebo o přepady četnických stanic za účelem získání dalších zbraní. Část akcí však sestávala i z individuálního teroru, majícího za cíl zastrašit místní kolaboranty.

Jednu takovou akci provedli partyzáni přímo v Javoříčku. V noci z 19. na 20. března uštědřili výprask několika obyvatelům, kteří podle jejich soudu mluvili o partyzánech až moc. Uvážíme-li, že v Javoříčku měla skupina svůj hlavní stan, nebyla tahle akce právě promyšlená - lidé se jich začali bát a pociťovat k nim odpor. Partyzáni už v té době neměli ve vsi dobrou pověst, mimo jiné proto, že jen jedenáct dnů před zmiňovanou noční exekucí, v noci z 8. na 9. března, přepadli v nedalekém Kadeříně hajného Bohumila Švece a po výslechu jej oběsili. Ve vsi si navíc počínali stále neopatrněji, chovali se, jakoby v ní byli pány a odnikud jim nehrozilo žádné nebezpečí. Pohybovali se po osadě i ve dne a zúčastnili se dokonce taneční zábavy v sousední obci.Tyto a další excesy vedly spolu s alkoholismem jednoho z partyzánů, Grigorije Semjonoviče Litviška, až k události, která se stala předehrou tragédie.

Opilý partyzán střílel i do dětí

Přímo v Javoříčku se partyzáni ukrývali mimo jiné v rodinách Augustina Zapletala a Václava Vlčka.

"A za večer a v noci tady zase byli partyzáni, takže to se tak střídalo. Tady mám jednu takovou vzpomínku. Za války se dělaly takový míčky z celofánu. Děvčata to dělaly a byla tam kamarádka Lidka Dostálová. Když jí ten materiál došel, to už bylo v zimě, pozdě večer, tma, tak chtěla po mně, ať jdu s ní dom pro ten materiál. Tak já jsem šel. To bylo přes čtyři domy a přijdu do dvora, chytím po té klice, a místo té kliky jsem nahmatal chlapa. No tak já jsem zařval a utíkám pryč. A on za mnou volá: ,Neboj se! Neboj se!' Tak jsme doběhli dom, říkám to tátovi," vzpomínal po válce v rámci projektu Paměť národa společnosti Post Bellum na jedno své setkání s partyzány Zapletalův syn Jiří, kterému bylo v roce 1945 deset let. "Táta hned skočil do botů a šel tam. Byli to nějací uprchlíci. Byli tam dva. Já jsem nahmatal jenom jednoho. Tak je zavedl k Maťátkovi, tam se scházeli. Tam měli nějaký rádio, tam poslouchali zprávy. Tak jim dali jídlo."

Jako další úkryt posloužila partyzánům kromě Zapletalovic a Vlčkovic chalupy i myslivna lesního správce a oberscharführera (poručíka) SS Othmara Victory, který z Javoříčka odešel v únoru 1945 a pobýval v Německu. Ve vsi ale zanechal manželku a dvě děti.

Němka Hilda Victorová, na rozdíl od svého manžela, jenž udržoval přátelské styky s příslušníky olomouckého gestapa, se snažila svým novým spoluobčanům pomáhat. Včetně toho, že za ně byla ochotna intervenovat u gestapáckých přátel svého manžela, a včetně toho, že sama aktivně spolupracovala s partyzány. Nic z toho jí však bohužel život nezachránilo. A smrt její i jejích dětí přišla právě od těch, kterým věřila.

K tragédii v javoříčské myslivně došlo v pozdních večerních hodinách z 9. na 10. dubna. Partyzánům ten večer chyběl jejich velitel Fursenko, který byl v Litovli. Měl tam podle předchozí dohody předat zbraně partyzánům od ženijní jednotky Arménů. K tomu ale nakonec nedošlo a Fursenko se při svém návratu do Javoříčka zpozdil...

V myslivně zatím značně opilý Grigorij Litviško obvinil Hildu Victorovou ze zrady. Alkohol jeho agresivitu ještě zesílil a každá námitka jen zvyšovala jeho vztek - nakonec vytáhl zbraň a Hildu i její dvě malé děti Hennelore a Malfreda po půlnoci postřílel.

Ostatní partyzáni, aby zahladili stopy, zapálili myslivnu, ale bohužel nijak nezpacifikovali běsnícího Litviška. Možná to nešlo, možná ani nechtěli. Ať tak či onak, opilecké vražedné řádění pokračovalo a nezarazil ho ani velitel Fursenko, který mezitím dorazil. Naopak svěřil Litviškovi dva Armény, co se k němu přidali, a sám odjel z Javoříčka. Litviško vzápětí oba muže v domě Adolfa Pospíšila zastřelil a spolu s nimi i Václava Dostála, jenž se jich zastával. Jeho další obětí se pak stal ještě starosta Veselíčka František Malínek, který přijel s hasiči z Veselíčka hasit hořící hájovnu. Ostatní hasiče zahnal opilý partyzán střelbou.

"Bylo to naproti našemu domu. On (Malínek, pozn. red.) sténal. Bylo slyšet nějaký řev. Mezitím ti partyzáni s povozem odjeli do lesa. Ráno, když se rozednilo, tak byl zakrytý bílou plachtou," vzpomínal po válce Jiří Zapletal. "Potom kolem deváté hodiny přijeli z Bouzova, velitel a zřejmě z Olomouce z gestapa. Prohlíželi si to a vyslýchali v hájence. Ptali se, kdo co viděl a tak dál."

Šlo o vyšetřovatele a velitele hradu Bouzova Obersturmbannführera SS Emila Büchse s několika dalšími příslušníky SS.

Krvavá pomsta na nevinných

Rozkazem německého státního ministra pro Čechy a Moravu Karla Hermanna Franka z 21. dubna 1945 se okresy Olomouc, Litovel a Prostějov dostaly do bojového pásma skupiny německých armád Střed. Vyhláška ze 3. května, platná pro okres Litovel, pak oznamovala, že za každého mrtvého německého vojáka bude zastřeleno 10 osob z řad místního obyvatelstva.

V pátek 4. května tak dorazila na hrad Bouzov část protipartizánského komanda pod velením SS-untersturmführera kriminálního komisaře Egona Lüdemanna o síle 60 až 80 mužů. Týž den večer se část Lüdemannova komanda vydala na průzkum v okolí Bouzova. Okolo dvaadvacáté hodiny se u mostu v Javoříčku střetl tento průzkum s partyzány. Došlo k další přestřelce, v níž Němci přišli o tři muže, z toho o dva ruské příslušníky SS.

Byla to zřejmě poslední kapka, která rozhodla o katastrofě. Lüdemann si ještě v noci ze 4. na 5. května vyžádal posily z Konice, Litovle a pravděpodobně i z Olomouce a se silou 225 mužů vyrazil v sobotu ráno v osm hodin z Bouzova a obklíčil Javoříčko.

Poté, co uzavřeli osadu ze všech stran, prošli vojáci dům od domu, všechny obyvatele vyhnali ven, oddělili ženy a děti, které musely vyhnat ze stájí dobytek a opustit vesnici. Některé kusy krav Němci zastřelili, jiné později odvedli. Muže nechali na místě.

"Já jsem šla s maminkou, se sestrou a s malým chlapcem po silnici ke Střemeníčku. Viděla jsem, jak se vojáci usmívali, když nás viděli utíkat ustrašené ze svých domovů. Když jsme šli po silnici, začali po nás střílet, museli jsme seběhnout do potoka a tam se skrýt. Bylo nás tam asi třicet. Dva z nich nás spatřili. Pustili se přímo k nám. Každý se postavil z jedné strany s namířeným automatem. Strachem jsme ani nedýchali a čekali, kdy vyjde rána. Chvíli stáli nad námi a potom se jeden zeptal: ,Jsou mezi vámi partyzáni?' Když jsme řekli, že ne, že jsme Češi, tak nám pohrozil a řekl: ,Běda partyzánům!' Odešli. Všechno utichlo, jen z vesnice se valil kouř..." vzpomínala později na tragické chvíle už zmíněná Marie Šlucarová.

Vypuklo další vražedné běsnění. Všichni čeští muži v Javoříčku, kterým se nepodařilo včas utéct potokem nebo nebyli v té době mimo osadu, byli zastřeleni. Celkem šlo o 38 mužů ve věku od 15 do 76 let.

"Vedli nás zpět až ke škole. Tam ještě nabídl vojín každému cigaretu. Tu začal znovu výslech. Vždy po výslechu odvedli dva vojíni každého jednotlivce kousek od místa výslechu a tam ho jeden z nich střelil zezadu pistolí. Zvlášť se stále dotazovali po panu řídícím Pecinovi. Toho nechali až posledního, po jeho synu Milanovi. Zbýval jsem už jen já sám, který se musel na ty strašné poslední chvilky života všech svých známých sousedů dívat. Mně řekli: ,Tebe, starý, necháme, každému řekneš, že jsme to tu udělali proto, že partyzáni tu zastřelili 20 německých vojáků. Až přijdou ostatní zpět do dědiny, ať ty mrtvoly odklidí,'" líčil děsivé události místní občan Jaroslav Dokoupil.

Ještě před lidmi přišly na řadu domy. Nacisté je ničili pomocí granátů a pancéřových pěstí, zbylé zapalovali. Z celkového počtu 34 domů se zachovala pouze škola, jeden obytný dům, kaplička a jedna stodola. Až po jedné hodině odpoledne odtáhli Němci z Javoříčka zpět na Bouzov, odkud odjeli na autech do Olomouce. Celá jejich akce trvala od ranního nástupu jen něco málo přes pět hodin...

V pondělí 7. května 1945 se uskutečnil společný pohřeb všech obětí. Přeživší z Javoříčka si rozebrali jejich příbuzní nebo náhodné rodiny, které nabídly pomoc. Kolem poledne 9. května obsadila oblast Bouzova 60. armáda 4. ukrajinského frontu Rudé armády. Dne 23. září 1945 bylo na národní pouti v Javoříčku za účasti přibližně 25 tisíc návštěvníků rozhodnuto o obnovení vesnice, která později vyrostla ve stráni nad údolím potoka pod lesem Habří...