Historie

Z hlediska vyššího principu mravního vražda na tyranu není zločinem

27. květen 2017 četba na 24 minut
Ve filmu Jiřího Krejčíka ztvárnil postavu "Vyššího principu" František Smolík (na snímku s Janou Brejchovou)

Ve filmu Jiřího Krejčíka ztvárnil postavu "Vyššího principu" František Smolík (na snímku s Janou Brejchovou)

Foto: Národní filmový archív

Hned několik českých generací nese ve své paměti jako určitý mravní imperativ tuto větu. Stala se symbolickým zobrazením situace, kdy se "malý" a nenápadný člověk dokáže tváří tvář běsnícímu teroru vzchopit a veřejně odsoudit bezpráví, přestože se tím sám vydává v nebezpečí života. Tento příběh je známý z literární i filmové verze. Méně se ví o tom, že má svůj reálný předobraz.

Situace se ale brzy přiostřila a mohla za to právě školní knihovna. Sedmého a osmého května 1942 přišla inspekce německého školního inspektora Wernera na to, že v ní stále ještě zůstaly "závadné" knihy. Werner také zabavil studentovi Karlu Kubátovi německy vypracovanou charakteristiku Karla Havlíčka Borovského a přikázal nepustit tohoto studenta k maturitě.

Lukeš s Francouzem intervenovali na Zemské školní radě a dosáhli toho, že Kubát mohl odmaturovat mimo abecední pořadí. Jenže to nebyl konec.

Dne 12. května vtrhla do školy německá komise, vedená šéfem ministerstva školství Willingerem, která ostře zkritizovala nejen školní sbírky a "muzeální" výzdobu společných prostor školy, ale také způsob výuky profesorů Poláka, Staňka, Praibiše, už zmíněného Francouze a dalších. Pod drobnohled se dostalo i ředitelovo vlastní přednášení.

Lukeš všechny tyto výtky navenek přijímal, ale odmítal se jimi řídit. Asi doufal, že se zlé časy nějak přeženou. Jenže v tu dobu už na něj byl nasazen konfident – a byl to jeden z jeho vlastních studentů. Jmenoval se Miroslav Červenka.

Trio kolaborantů

Miroslav Červenka studoval VI. B. příbramského gymnázia. Pozdější Krejčíkův film, v němž tuto postavu ztvárnil Jiří Kodet, byl při jeho popisu celkem věrný: i skutečný Červenka se učil velmi špatně. S šesti čtyřkami a s nedostatečnou z němčiny neměl šanci postoupit do vyšší třídy. Možná právě tady začala jeho "kariéra" udavače: znal se totiž s členem kolaborantské organizace Vlajka Karlem Kepkou a doufal, že ten by mu mohl s pozdější maturitou pomoci. Ale potřeboval se mu nejdřív zavděčit.

V roce 1942 se Červenka stal svědkem scény, jíž později v lehce modifikované podobě opět celkem věrně vylíčil i film. Jiný student Antonín Stočes vytrhl z časopisu Zdroj fotografii Adolfa Hitlera a hodil ji do koše se slovy, že v časopisu nemá co dělat (filmový Ryšánek takto počmáral smuteční fotografii Reinharda Heydricha).

"Zanedlouho jsem se potkal s Kepkou. Zastavil mne v Pražské ulici a ptal se, co je nového. Ukázal jsem mu noviny, ale on odpověděl, že ho zajímá, co je nového ve škole. Na to jsem mu vyprávěl Stočesův případ. Kepka se rozčiloval a říkal, že je to velké darebáctví. Jednou se mě zas ptal, co je nového v řečtině, kterou u nás přednášel dr. Lukeš. Já jsem mu řekl, že v řečtině si čteme články z řecké čítanky, které jsou stejného obsahu jako články, jež byly v normální čítance zcenzurovány. Jsou závadné a dají se vykládat ve smyslu proti Říši. Mluvil jsem také o tom, že v hodině řečtiny nám ředitel Lukeš vylíčil celý vznik kultury a vývoj Řeků a Římanů. Ke konci přednášky uvedl, že když byli tito národové na nejvyšší metě, jejich síly náhle klesly. Kepka na to nic neřekl, ale pak jsem byl zavolán na městskou policii v Příbrami. Když jsem se tam dostavil, byl jsem uveden do místnosti v přízemí, kde mě začal vyslýchat německý učitel, esesák Teufel, který byl tehdy ředitelem německé školy v Příbrami," vypověděl Červenka u poválečného Lidového soudu, který jej za udavačství odsoudil na patnáct let (odseděl si osm, po propuštění pracoval v lese, kde poměrně brzy zahynul při lesní nehodě).

Červenka, Kepka, Teufel. Trio kolaborantů, kteří rozhodli o Lukešově a Stočesově tragickém osudu.

Herbert Teufel byl v roce 1942 coby šéf příbramské blokové ústředny SD a ředitel německé školy na vrcholu své kariéry. Narodil se 10. března 1908 v Praze, od roku 1932 působil jako kantor v pohraničí. Prvního listopadu 1938 vstoupil do NSDAP a přijal říšské občanství. Po příchodu do Příbrami v roce 1940 soustředil kolem sebe skupinu kolaborantů v čele s policejním komisařem nadporučíkem Karlem Třešňákem a vlajkaři Václavem Valtou, Vladimírem Kůnou, Janem Fryčkem – a také Karlem Kepkou a jeho stejnojmenným synem, který se znal s Červenkou. Všichni měli dodávat Teufelovi zprávy o lidech, nespolehlivých pro Říši.

Karel Kepka junior se narodil 7. dubna 1923 na Podkarpatské Ukrajině. Jeho matka byla původem Maďarka. Jeho otec pracoval jako báňský úředník (ve filmu je to obuvník) a v Příbrami působil jako vrchní tajemník na báňském ředitelství. Brzy po 15. březnu 1939 vstoupil Kepka starší do Vlajky, a to i přesto, že za první republiky byl funkcionářem Sokola, členem Svazových skautů a členem Svazu československých záložních důstojníků. Ještě den před příchodem Němců, 14. března 1939, vybízel na schůzi dvou příbramských skautských oddílů přítomné, aby nikdy nezapomněli, že jsou Češi. Jako první ale zapomněl sám. V roce 1940 byl už členem Vlajky i jeho syn a oba dva navázali úzkou spolupráci s Teufelem. V době heydrichády na ni několik lidí doplatí životem.

Poválečný osud Kepky mladšího také stojí za zmínku, protože se stal inspirací dalšího českého filmu. Ještě v polovině října 1942 byl mladý Kepka povolán do německé armády, vycvičil se jako radiotelegrafista a působil jako instruktor Vyšší letecké školy ve Wesendorfu. V březnu roku 1945 ho v Magdeburgu zajali Američané, kteří ho předali Francouzům. Do Německa se vrátil 10. ledna 1948. V témže roce se vrátil z francouzského zajateckého tábora i jeho otec, jenž sloužil ve Wermachtu. Kepka mladší požádal české úřady o vydání své matky, a ty mu v červnu 1948 vyhověly. V šedesátých letech navštívil Kepka při služebních cestách několikrát Československo, konkrétně v letech 1963, 1965 a 1966. V listopadu šedesátého šestého roku jej však československá vláda vyhostila jako bývalého nacistického kolaboranta. Právě tyto cesty inspirovaly další film ovlivněný příbramskou tragédií: Případ mrtvých spolužáků režiséra Dušana Kleina z roku 1974. 

Popravovali na základě lží

Antonín Stočes, student, který se stal předobrazem k romantickému Vlastimilu Ryšánkovi, byl synem majitele příbramského řeznictví Vojtěcha Stočese a jeho ženy Marie. Antonín i Vojtěch Stočesovi byli také členy příbramského Sokola.

Na rozdíl od filmového Ryšánka nebyl Stočes právě excelentním studentem: měl čtyřky ze čtyř předmětů, takže z hlediska prospěchu si mohl podat ruce se svým udavačem Červenkou (je ale možné, že film se při tvorbě Ryšánkovy charakteristiky inspiroval i zmíněným studentem Kubátem, který byl opravdu primusem třídy). Na druhé straně Stočes nebyl povrchním člověkem a jeho vytržení Hitlerovy fotografie nebylo jenom prázdné gesto. Dokazují to nejen svědectví pamětníků, ale i Stočesova báseň z vězení z doby před popravou: "Ó, odpusť, poutníče, jenž neseš tuto zprávu, že pláči! Já vím, že nejsou v právu. Odpusť! Ty spěcháš v domovinu, zatímco já zde v cele bídné svou marně hledám vinu, za niž mám na smrt jít, za niž již nesmím žít, za vinu, která není. Ó Bože, přijde rozednění?"

Tato báseň, jejíž patos je vzhledem k situaci hluboce pochopitelný, zachycuje zřejmě pravdivě autentické Stočesovy pocity – na rozdíl od jiného jeho dopisu, v němž označil za svého udavače pouze Miroslava Červenku a prosil pozůstalé, aby mu odpustili. K napsání tohoto dopisu, který zamlčoval činnost dalších dvou spolupachatelů Kepky a Teufela, donutil Stočese právě Teufel – podle poválečné výpovědi pracovníka gestapa Georga Adama nechal studenta mlátit pěstmi, gumovými obušky i ocelovými pruty. Teufel si tak chtěl opatřit alibi a nechat největší podíl viny na Červenkovi, který byl ze všech tří kolaborantů ten nejméně důležitý.

Manželé Stočesovi měli kromě syna Antonína i dvě dcery. Jedna z nich si po válce vzala dirigenta a hudebního skladatele Václava Kašlíka, druhá komediálního herce Josefa Hlinomaze (mimo jiné legendárního představitele smradlavého Grimpa ze slavné westernové parodie Limonádový Joe aneb Koňská opera).