Historie

Z Maďarska do koncentráku. Příběhy o přežití v táborech smrti

8. červen 2018 četba na 7 minut
Klára Gerendášová jako výčepní.

Klára Gerendášová jako výčepní.

Foto: Archiv Kláry Gerendášové

Seriál Příběhy pamětníků připomíná skrze autentická vyprávění historické události a osobnosti 20. století. V dnešním díle představíme příběhy dvou lidí, kteří po roce 1944 putovali kvůli židovskému původu z Maďarska do koncentračních táborů.

FOTOGALERIE

Tomáš Radil a jeho kniha Ve čtrnácti sám v Osvětimi. Tomáš Radil po letech navštívil Osvětim. Tomáš Radil při natáčení pořadu Paměť národa.

Tomáš Radil se v Maďarsku nedobrovolně ocitl v roce 1938 po tzv. Vídeňské arbitráži a v roce 1944 putoval jako maďarský žid do Osvětimi. Kláru Gerendášovou odvezli z budapešťského ghetta do táborů Ravensbrück a Penig. Zde pracovala do úmoru, v zimě a trpěla hladem.

Tomáš Radil: Stačilo sedm týdnů

Tomáš Radil se narodil v Bratislavě jako Tomáš Weiss. Pochází z židovské rodiny a jeho děd byl předsedou židovské obce. Dětství strávil v jihoslovenském městě Parkan, tedy v dnešním Štúrovu, které od maďarské Ostřihomi odděluje jen řeka Dunaj.

V roce 1938 připadl Parkan po zmíněné vídeňské arbitráži Maďarsku. V březnu 1944 obsadily Maďarsko německé jednotky a právě tehdy se zásadně zostřila protižidovská opatření, která směřovala k deportacím statisíců maďarských Židů.

Spolu s rodiči a prarodiči odjížděl v jednom z transportů do Osvětimi v červnu 1944 i Tomáš Radil. „Přípravy k likvidaci trvaly sedm týdnů ode dne německé okupace. Dalších sedm týdnů stačilo k fyzické likvidaci asi 450 000 Židů deportovaných z tehdejšího maďarského území, s výjimkou Budapešti,“ vzpomíná na rychlost, s jakou Němci začali jednat.

Jeho babička a maminka zemřely záhy po příjezdu do Osvětimi-Birkenau. Tomáš se prvně ocitl ve skupině lidí, kteří byli posláni na smrt. Na poslední chvíli byl ale „vyselektován“ s tím, že se ještě hodí k práci. Tak se dostal do bloku mladých, do něhož bylo vybráno asi tisíc chlapců ve věku kolem patnácti let. Jak se chlapci vybírali se nevysvětlilo dodnes.

Muka centrálního osvětimského tábora se mu podařilo přežít až do osvobození sovětskou armádou. Zpátky domů do Parkanu se musel dostat na vlastní pěst. „Sníh, bílý sníh, a rudá krev. To je filmový obraz mé cesty domů. Trvalo mi to dva měsíce, ale na jaře jsem byl doma,“ vzpomíná Tomáš Radil na to, jak nemocný tuberkulózou putoval zpět. Doma se setkal s otcem a strýcem. Děd, babička, matka a ostatní členové rodiny nepřežili.

Tomáš Radil se stal lékařem, vědcem a také aktivním komunistou. Skoro šedesát let se specializuje na výzkum mozku. Ve stáří dospěl k názoru, že zkušenost holocaustu je třeba soustavně předávat. „Pokud si životu nebezpečné zážitky udržujeme v dlouhodobé paměti, umožňuje nám to, abychom byli připraveni, kdyby se něco podobného mělo opakovat. Je to evolučně-biologická zákonitost. Tuto informaci mohou převzít za určitých okolností i naši potomci,“ říká pan Radil, autor vzpomínkové knihy Ve čtrnácti sám v Osvětimi.

Klára Gerendášová: V ghettu, na práci, v táborech

Klára Gerendášová se narodila 4. února 1921 v početné židovské rodině ve Velké Sevljuši (dnes Vynohradiv) na Podkarpatské Rusi. Měla těžké dětství, po smrti matky vyrůstala s prarodiči a ve čtrnácti letech se přestěhovala do Budapešti, kde žila nejprve u příbuzných a poté u kamarádky, jejíž rodina ji vzala takřka za vlastní.

Na Kláru Gerendášovou dopadla různá protižidovská opatření, ale do roku 1944 byla před deportací chráněna maďarským občanstvím. Po německé okupaci musela spolu s ostatními budapešťskými Židy odejít do ghetta, odkud byla po čase poslána na práci. Na venkově u města Pásztó kopala protitankové zákopy.

Všechnu práci odvedla v zimě a v dešti, s nedostatkem jídla a neustále mokrým oblečením: „Neměla jsem se kde usušit, neměla jsem se kde umýt, kde se napít. Onemocněla jsem zápalem plic. To bylo strašně špatné. Přeložili mě na ošetřovnu, kde mi dali léky, ale i tak jsem musela pracovat dál,“ popisuje svůj osud paní Gerendášová.

Jednoho rána, v zimě 1944/45, nahnali ozbrojenci Kláru s dalšími vězněnými ženami do dobytčích vagónů. Kam jely, nikdo nevěděl. Když vlak zastavil, objevili se příslušníci SS, kteří se k příchozím chovali tak brutálně, že Klára počítala s okamžitou smrtí. Dostala se však do přeplněného ženského koncentračního tábora Ravensbrück, ležícího asi devadesát kilometrů severně od Berlína, a po několika dnech ještě dál, do pracovního tábora Penig mezi Lipskem a Saskou Kamenicí (Chemnitz). Pracovala u soustruhu v továrně na letecké součástky, kde trpěla soustavným hladem a zimou.

Při jedné směně jí stroj zachytil rukáv a těžce si poranila prsty na levé ruce. Rána jí rychle začala hnisat. Na ošetřovně rozhodli, že jí ruku amputují. „Odvedli mě na nemocniční blok, kde už byla připravená pilka. Já jsem odtamtud utekla. Schovala jsem se na záchodě,“ vypráví paní Klára, jak nakonec o ruku nepřišla. „Nenašli mě a naštěstí jsme se druhý den z tábora evakuovaly, to bylo moje štěstí. Ruku jsem měla v hrozném stavu. Celou rozřezanou, vypadalo to jak květ. A s tím jsem šla.“ Mířila na pochod smrti, pryč z pracovního tábora.

Kláře Gerendášové a dalším vězeňkyním se z pochodu smrti podařilo uprchnout a přidat se k jednotce americké armády – byla zraněná a blízko smrti, navíc z posledních sil pečovala o těhotnou přítelkyni. Život jí zachránili američtí vojáci a německý lékař, který ji operoval. Když se vrátila domů, setkala se se třemi ze svých čtyř sourozenců. Jedna sestra holocaust nepřežila, stejně jako další příbuzní.

Klára se potom vdala, odstěhovala se do Karlových Varů a celý život pracovala v pohostinství. Narodily se jí dvě děti: dcera Anna, která emigrovala do USA a provozovala zubní laboratoř, a Ladislav, hudebník a herec. Klára Gerendášová zemřela poslední dubnový den roku 2015.

Autor: Adam Drda

Paměť národa

Paměť národa je jedinečná rozsáhlá sbírka vzpomínek pamětníků, kterou patnáct let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery - Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno na sedm tisíc výpovědí. Pomozte najít zajímavé příběhy z války nebo komunismu. Pište na: pametnici@postbellum.cz. Staňte se podporovatelem, vstupte do Klubu přátel Paměti národa, nebo se přihlaste na Běh pro Paměť národa, který se běží 9. června nejen v Praze, ale i dalších městech. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Poslední díl Příběhů si můžete pustit na stránkách Českého rozhlasu, popřípadě si reprízu poslechněte v sobotu 9. června v 21:00 na Radiožurnálu. Nový díl Příběhů 20. století vysílá Český rozhlas Plus vždy v neděli ve 20:10 hodin.