Historie

Jak se žilo neslyšícím za války? Učitelé zakazovali znakový jazyk

1. březen 2018 četba na 6 minut
Od narození byla malá Hedvika často nemocná, ve dvou letech po těžkém průběhu spalniček zcela ohluchla.

Od narození byla malá Hedvika často nemocná, ve dvou letech po těžkém průběhu spalniček zcela ohluchla.

Foto: Paměť národa

Skrze vyprávění Hedviky Mikulášové připomeneme osud neslyšících lidí za II. světové války. Nejhorší pro ni byl tehdejší vzdělávací systém. „Znakový jazyk byl zakázaný. Učitelé jen psali slova na tabuli a my si je opisovali. Vůbec jsme ale nevěděli, co čteme. Nikdo nám ta slova nevysvětlil,“ vzpomíná Mikulášová, která zažila útrapy II. světové války, odsun Němců a bombardování Prahy.

Hedvika Mikulášová, rozená Páleníčková se narodila 17. října 1925 jako slyšící dítě do slyšící rodiny. Už od narození byla ale často nemocná a ve dvou letech po těžkých spalničkách zcela ohluchla. Pro její matku to byl šok.

FOTOGALERIE

Celou základní školu studovala paní Hedvika v době probíhající 2. světové války. Od narození byla malá Hedvika často nemocná, ve dvou letech po těžkém průběhu spalniček zcela ohluchla. Ve 24 letech se Hedvika provdala za Bohumila Mikuláše, neslyšícího fotbalového reprezentanta.

„Maminka byla strašně zmatená. Nevěděla, co se mnou bude, když neslyším a neumím ani mluvit. Hodně se o mě bála. Naštěstí tu ale byla moje teta, skvělá paní, která se vším pomohla a o všechno se postarala. Právě ona mi našla školu v Radlicích.“

Tak se malá Hedvika dostala z Úholic, které leží nedaleko Prahy, přímo do hlavního města do Výmolova ústavu pro hluchoněmé děti (dnes MŠ, ZŠ a SŠ pro sluchově postižené Praha 5, Radlice). Znamenalo to ale odloučení od rodičů a pobyt na internátu, což bylo pro šestileté dítě hodně stresující.

Maminka za ní jezdila jen jednou za měsíc, Hedvika byla osamělá a školu špatně snášela. „Nástup do školy pro mě byl hrozný. Nechtěla jsem tam být. Pořád jsem jen plakala a plakala. Naštěstí mě ale pravidelně navštěvovala teta, která bydlela v Praze. Vždy jednou za týden nebo za 14 dní zkontrolovala, jestli jsem v pořádku, nic mi nechybí nebo nemám třeba hlad. Vždycky mi navrch něco přivezla,“ vzpomíná paní Mikulášová.

Největším úskalím školy byl přístup učitelů k dětem, ti totiž neslyšícím zakazovali používat znakový jazyk, vůbec ho nevyužívali při výuce a děti byly odkázané na odezírání ze rtů.

„Znakový jazyk byl zakázaný. Učitelé jen psali slova na tabuli a my si je opisovali a oni si tam zatím dělali něco sami pro sebe. Když jsme měli slova opsaná, museli jsme je nahlas číst. Učitelé byli spokojení, ale my vlastně ani nevěděli, co čteme. Nikdo nám ta slova nevysvětlil.“ Se způsobem výuky ve škole byl velmi nespokojený Hedvičin otec, který se jednoho dne neudržel a vyrazil do Prahy, kde panu řediteli od plic řekl, co si o jeho škole a výukových metodách myslí. 

Ředitel začal chodit na kontroly 

„Já se tenkrát hrozně bála, že až tatínek odjede, tak se mi všichni učitelé budou mstít. Ředitel mi ale řekl, abych se nebála a pokud by se něco takového stalo, mám mu to hned říci,“ vzpomíná paní Mikulášová.

Pan ředitel si vzal slova pana Páleníčka k srdci a začal alespoň chodit na kontroly. Tak zjistil, že jsou děti už skoro dospělé a přitom pořád nic neumí a ničemu pořádně nerozumí. Paní Mikulášová vzpomíná, že tehdy neuměla jít ani do obchodu a nakoupit si, protože nevěděla, jak se co jmenuje.

I přes kontroly se ve výuce nic nezlepšilo. „Pořád dokola jsme jen opakovali a opakovali a neučili jsme se nic nového. Vzpomínám si, že jsme chodili na procházky vždy ve dvojstupu jako vojáci. Když jsme došli na louku za školou, sedli jsme si a chtěli si povídat ve znakovém jazyce, ale učitelé nás hned okřikli, ať mezi sebou jen mluvíme. Zkoušeli jsme to, ale bylo to na nic. Ve škole nás navíc neučili ani pořádně vyslovovat, vůbec nám neopravovali výslovnost a říkali jen „Dobře, dobře“, vzpomíná paní Mikulášová. 

„Když jsem pak doma mluvila třeba na tatínka, vůbec mi nerozuměl a hrozně se zlobil.“ Aby Hedvika uměla alespoň něco, doučovala se o prázdninách se slyšícími kamarádkami a hlavně s tetou. I přes všechny útrapy paní Hedvika nakonec základní školu vychodila a nastoupila na učiliště pro švadleny, kde se učila společně se slyšícími spolužačkami.

Kvůli zákazu svícení přišla neslyšící o život 

Celou základní školu studovala paní Hedvika v době probíhající II. světové války. Za války měla velké štěstí, když přežila v roce 1945 bombardování Prahy. Naštěstí vyvázla jen s pár jizvami na ruce, které jí zbyly po zásahu šrapnelů z bomby. Hůř dopadla jiná neslyšící dívka, která kvůli zákazu svícení během večerních náletů neviděla projíždějící trolejbus, který ji zajel. „To vše se stalo jen kvůli tomu zákazu svícení! Řidič trolejbusu ji prostě nemohl vidět, nesměl mít dokonce ani rozsvícená světla na trolejbusu. Protože byla neslyšící, neměla šanci ten trolejbus slyšet a tak zemřela. Lidé hrozně nadávali, až tam přišli i němečtí vojáci, tělo té dívky ohledali a řekli, že je mrtvá. Sanitka ji pak odvezla pryč,“ vzpomíná Hedvika Mikulášová na smrtelnou nehodu.

S manželem vychovali dva syny 

Když bylo paní Hedvice 24 let, provdala se za Bohumila Mikuláše, neslyšícího fotbalového reprezentanta, který pocházel ze Slovenska. S manželem se seznámila na fotbalovém zápase v roce 1946, kdy slovenský tým přijel do Prahy. Kromě vítězství ve fotbale získal Bohumil Mikuláš po delším snažení také srdce paní Hedviky. 

S manželem vychovali společně dva slyšící syny, se kterými komunikovali částečně znakovým jazykem a částečně pomocí mluvení a odezírání. Během života pracovala paní Hedvika jako švadlena v krejčovství ve Vodičkově ulici v Praze a později také ve Vinohradském divadle jako švadlena divadelních kostýmů.

Po smrti manžela žije paní Hedvika sama v pražském bytě a těší se z návštěv svých synů, jedné vnučky, jednoho vnuka a několika pravnoučat. Každý čtvrtek se také setkává se svými přáteli z České unie neslyšících.