Historie

Za svůj vzestup i pád vděčí Albrecht z Valdštejna třicetileté válce

14. září 2018 četba na 9 minut
Albrecht z Valdštejna

Albrecht z Valdštejna

Foto: volné dílo: Anthonis van Dyck/wikimedia.org

Narodil se před 435 lety, 14. září 1583, na tvrzi Heřmanice u Jaroměře, jako syn zchudlého příslušníka významného rodu Viléma z Valdštejna a jeho manželky Markéty Smiřické ze Smiřic. Přestože se Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna nenarodil se stříbrnou lžičkou v ústech a již v dětství se stal sirotkem, zemřel jako jedna z nejvlivnějších a nejbohatších osobností Evropy.

O rodiče, kteří ho vychovávali ve víře Jednoty bratrské, brzy přišel. Matka zemřela již v červenci 1593 v jeho necelých deseti letech a o otce přišel v únoru 1595. Ujímá se ho matčin švagr Jindřich Slavata z Chlumu a Košumberka, který ho na podzim 1597 posílá studovat latinské gymnázium ve slezském Goldbergu a o dva roky nastupuje na evangelickou univerzitu v Altdorfu.

FOTOGALERIE

Albrecht z Valdštejna na portrétu kolem roku 1620. Mědiryt s portrétem Albrechta z Valdštejna kolem roku 1625. Portrét Albrechta z Valdštejna s Řádem zlatého rouna a maršálskou holí.

Už následujícího roku však musí s ostudou univerzitu opustit poté, co v jedné z četných potyček, kterých se zúčastnil, pomohl uprchnout vrahovi syna významného altdorfského měšťana. Dokonce přitom stráví několik dní ve vězení. Mezitím zemřel jeho poručník a Albrecht z Valdštejna v letech 1600 až 1602 podnikl kavalírskou cestu po Evropě, jak je zvykem u mladých šlechticů té doby, na které si rozšiřoval své obzory a znalosti.

Po návratu z cest začal získávat první vojenské ostruhy, když se v roce 1604 nechal najmout jako fendrych (praporčík) pro vojenské tažení císaře Rudolfa II. proti Turkům, kteří v té době již ovládají většinu Uher, a uherským povstalcům Štěpána Bočkaje. Po vojenské stránce se mu dařilo a po uzavření míru v roce 1606 byl propuštěn s hodností plukovníka českých stavů. Současně si však domů přivezl i zranění ruky a především tzv. uherskou nemoc neboli syfilis.

Právě v této době udělal Albrecht z Valdštejna krok, který mu otevřel cestu k dalšímu vojenskému a společenskému vzestupu, když opustil Jednotu bratrskou a konvertoval ke katolicismus. Přesné datum, kdy Valdštejn konvertoval není známo, ale uvádí se, že se tak stalo někdy v letech 1602 – 1606.

Změna náboženství jeho kariéře pouze prospěla. V roce 1608 se stal hejtmanem ve službách arcivévody Matyáše Habsburského a připravoval se na tažení na Prahu. Poté, co byl však spor mezi Rudolfem II. a Matyášem 24. června 1608 uzavřen libeňským mírem, mohl se vrátit ke dvoru.

K dalšímu společenskému vzestupu mu pak pomohl v květnu 1609 sňatek s mladou bohatou vdovou Lukrécií Nekšovnou z Landeka, na jehož zprostředkování se pravděpodobně podíleli olomoučtí jezuité. Po pěti letech manželství Albrecht ovdověl a po své manželce zdědil její moravská panství Lukov, Vsetín a Rymice.

Ta se stala důležitým základem, nejen pro jeho další obchodní a podnikatelskou činnost, ale i pro jeho vojenskou a politickou kariéru, když se v roce 1615 stal plukovníkem pěchoty moravských stavů.

Postavil se proti moravským stavům

Za svůj největší vzestup však Valdštejn vděčil teprve stavovskému povstání, kdy se v roce 1619 jednoznačně postavil na stranu císaře a krále Ferdinanda II. Dezertoval i s částí svého pluku od moravských stavů a i s ukořistěnou pokladnou moravských stavů ujel do Vídně k císaři. Moravské stavy ho za tento čin prohlásily za psance, zkonfiskovaly jeho moravská panství a zakázaly mu návrat na Moravu.

Už 10. června 1619 se jako velitel kyrysnického pluku, který za vlastní peníze najal v Nizozemí, zúčastnil bitvy u Záblatí v Čechách, kde císařská armáda pod velením Karla Bonaventury Buquoye porazila stavovské vojsko vedené Petrem Arnoštem Mansfeldem.

Jeho kyrysníci se v tzv. České válce zapojili i do obrany Vídně a bitvy na Bílé hoře. Přestože se těchto bojů pravděpodobně sám nezúčastnil, byl za úspěchy svého pluku jmenován komisařem v severozápadních Čechách.

Za svou oddanost Ferdinandovi II. a vojenské úspěchy je odměněn rozsáhlým majetkem ve východních Čechách a 18. ledna 1622 je jmenován pražským plukovníkem, čímž se stal de facto vojenským velitelem Čech. O rok později, v létě 1623, se konečně dočkal nejnižší generálské hodnosti, když byl povýšen do hodnosti generál-strážmistra.

Rozšiřoval však dále i svůj majetek, nejen nákupem konfiskátů po účastnících stavovského povstání, i účastí v tzv. mincovním konsorciu. To tvořili kromě Valdštejna, zemský místodržící Karel z Lichtenštejna, František z Dietrichštejna, Pavel Michna z Vacínova, holandský obchodník Hans de Witte a židovský bankéř Jakub Baševi z Treuenburka. Konsorcium razilo znehodnocené mince (tzv. dlouhé mince) a dělalo to v takové míře, až v roce 1623 způsobil státní bankrot.

Postavení ani kariéru Albrechta z Valdštejna však účast v mincovním konsorciu nijak nepoškodila. K dalšímu společenskému vzestupu mu v červnu 1623 naopak dopomohl druhý sňatek s Isabelou Kateřinou z Harrachu, dcerou Karla z Harrachu, jednoho z císařových rádců, což mu otevřelo dveře k císařovu dvoru.

Nedlouho poté v je povýšen na knížete frýdlantského a roce 1627 je jeho území vyňato ze Zemských desek Království českého a povýšeno na Frýdlantské vévodství. Stalo se tak jakýmsi státem ve státě.

PŘEDCHOZÍ ČÁST
Část 1/2
DALŠÍ ČÁST