Historie

Začala u vás válka, nevracejte se. Jak prožívali srpen 68 Češi v zahraničí?

21. srpen 2018 četba na 10 minut
Okupace v roce 1968, ilustrační dobová fotografie

Okupace v roce 1968, ilustrační dobová fotografie

Foto: Hradecký deník

Pamětníci, kteří trávili srpen 1968 v Československu, si dodnes vybavují šok z prvního rozhlasového hlášení, které ještě nad ránem 21. srpna oznamovalo obsazení Československa pěti armádami. Je tu ještě jedna skupina pamětníků - ti, kteří v tu dobu byli v zahraničí. I jejich vzpomínky stojí za zaznamenání. Mimo jiné proto, že dosvědčují velkou vlnu solidarity docela obyčejných lidí tváří v tvář okupaci cizí země.

FOTOGALERIE

Dobové fotografie zachycující okupaci na Zlínsku. Dobové fotografie zachycující okupaci na Zlínsku. Dobové fotografie zachycující okupaci na Zlínsku.

Pražské jaro 1968 představovalo mimo jiné také aspoň částečně uvolněnou možnost cestování. Hranice se západní Evropou sice stále strážila železná opona, ale tehdejší reformní vedení komunistické strany (a tedy i státu) začalo výjezdy na Západ povolovat. V akčním programu z dubna 1968 plánovalo dokonce úplnou svobodu cestování. Tento plán už sice nevešel v platnost, ale přesto byli úředníci při vydávání takzvaných výjezdních doložek benevolentnější. Řada lidí se snažila této možnosti využít. O vpádu vojsk do Československa v noci z 20. na 21. srpna je pak většinou informovali jejich hostitelé.

Zůstaňte tady třeba měsíc

Zakladatel a mnohaletý vedoucí plzeňské divadelně-šermířské skupiny Dominik Karel Basák zažil 21. srpen na šermířských závodech v Hamburku, jichž se účastnil jako člen československé juniorské šermířské reprezentace (v letech 1967 a 1968 byl v republice první v žebříčku juniorů v šermu fleretem). "Ve tři ráno najednou přiběhl do hotelu, kde jsme byli ubytováni, jeden Holan´dan, se kterým jsem se znal: ´Karle, u vás je válka!´ Zmateně jsem na něj koukal: ´Co blbneš?´ ´Pojď do recepce,´ křikl na mě," vzpomínal na chvíli, kdy se dozvěděl o okupaci, Karel Basák.

Noční recepční už měl puštěné rádio, které vysílalo zprávu o obsazení Československa. (Československý rozhlas vysílal zhruba od tři čtvrtě na dvě v noci opakovaně prohlášení předsednictva ÚV KSČ "Všemu lidu Československé socialistické republiky", začínající známými slovy: "Včera, dne 20. 8. 1968, kolem 23. hod. večer překročila vojska Sovětského svazu, Polské lidové republiky, Německé demokratické republiky, Maďarské lidové republiky a Bulharské lidové republiky státní hranice Československé socialistické republiky." Na středních vlnách bylo slyšet jen krátce, do chvíle, než byl na příkaz ředitele Ústřední správy spojů Karla Hoffmanna vyřazen z provozu vysílač. Většina posluchačů tak slyšela jen první věty. Celé prohlášení ale bylo možné slyšet v rozhlase po drátě.)

Osud československé šermířské výpravy vyvolal okamžitě solidaritu ze strany hostující země i ostatních sportovců. "Němci se zachovali skvěle. Organizátoři závodů okamžitě řekli československé reprezentaci: ´Zůstaňte tady třeba měsíc, dokud nebudete vědět, co a jak, a dokud se situace u vás nevyřeší,´" vzpomíná Basák.

Jenže v té době jezdil s každým sportovním týmem do zahraničí také prověřený funkcionář Československého svazu tělesné výchovy. Právě ten juniorům nechal rychle na podobné návrhy zajít chuť a urychleně oznámil: "Balíme to, jedeme domů."

V zahraničí zažila okupaci také tehdejší maturantka Vlasta Kulhánková, pozdější manažerka skandinávské letecké společnosti SAS - Scandinavian Airlines. Tato společnost uskutečnila první let do Prahy v roce 1967, o rok později chtěla otevřít do Prahy další linky a hledala zaměstnance. Kulhánková, která ještě jako studentka strávila u této společnosti v roce 1967, měla jedno místo přislíbené.

"Skandinávský šéf mi řekl, ať počkám, že mi dá vědět, protože do Prahy byly otevřeny dvě nové linky SAS s letadly typu karavela, a firma tudíž bude potřebovat dalšího zaměstnance. Pak se mi ozvali, že mě ředitelství schválilo."

Před nástupem do nové práce si chtěla dopřát prázdniny v "polootevřené Evropě" a vycestovala do Nizozemska. Tam rovněž uslyšela z rádia zprávu o vstupu pěti armád. Málokdo z těch, kdo byl v tu dobu v zahraničí, byl schopen v první chvíli zprávám z Prahy věřit. Ale zatímco starší lidé volili často okamžitě emigraci, hodně mladých se naopak chtělo urychleně vrátit, s trochu naivním pocitem, že své zemi pomohou.

Vlasta Kulhánková se vrátila také a od 1. října nastoupila ke Scandinavian Airlines. Cestování se ale po roce 1969 hodně zpřísnilo, a začal platit tvrdě centralizovaný systém. "Spoustu času jsme trávili hotelovými rezervacemi, protože všichni zahraniční návštěvníci si museli kvůli povinné devizové výměně buď vyměnit valuty na letišti, nebo předložit voucher na ubytování v hotelu. Letenky na všechny linky SAS si klienti museli kupovat u ČSA nebo u Čedoku. Bylo velmi málo privátních cest, v dobách devizového příslibu nebylo divu," vzpomínala po letech na létání v dobách po československé "normalizaci". U letadel ale zůstala a ve službách skandinávských aerolinek strávila celou kariéru.

Úředník sáhl do vlastní peněženky

Jedenadvacátý srpen zastihl v zahraničí také Markétu Maxovou, později Krupkovou, která spolu se svým budoucím mužem vycestovala první srpnový týden ve čtyřech lidech ŠKodou MB 1000 (známým "embéčkem") pod stan do tehdejší Jugoslávie. Čtveřice tehdy poprvé mohla při cestě na jih projet Rakouskem. Dva týdny dovolené pak strávila v kempu v letovisku Mlini nedaleko Dubrovníku. "Když jsme šli 21. srpna v půl sedmé ráno na recepci platit, že se vracíme domů, recepční se úplně vyjevil: ´Kam se chcete vracet? Okupují vás Rusové, střílí se tam! Pustím vám rádio, domů nesmíte!´

Čtveřice mladých cestovatelů zůstala v šoku, ale znovu opakovala, že musí domů - jednak kvůli obavám o nejbližší, kteří doma zůstali, jednak se už v Jugoslávii trochu "pozapomněla", takže procházela platnost jejich výjezdních doložek. Recepční je tak nakonec propustil, i když nadále zastával stanovisko, že domů se nemají vracet. Čtveřice měla v Jugoslávii ještě jeden kontakt - na jednu v té době už hodně starou starou "tetu", příbuznou, která žila v Jugoslávii už od dob, kdy její část patřila podobně jako Čechy a Morava pod Rakousko-Uhersko. Mladí lidé se tedy rozjeli přes Sarajevo k ní. V Sarajevu poprvé uviděli televizní obrazovku se záběry tanků a pouličních střetnutí v Československu. Kolem televize se shlukovali lidé a v jejich komentářích dominovalo slovo "užas" - výraz pro hrůzu.

Stará paní i její mladší schovanka přivítaly pražské turisty s neobyčejnou vřelostí jako členy rodiny, byť se všichni viděli poprvé. Čtveřice ale požádala o přespání jen na jednu noc, druhý den ráno zamířila na pasové oddělení kvůli potvrzení platnosti dokladů pro cestu domů.

"Pasový úředník byl vysoký mladý chlap, přivítal nás s pochopením a s účastí v očích: ´Je hrozné, co se u vás děje. Domů nejezděte, máte kde spát?´ Řekli jsme, že ubytování zatím máme, ale že bychom potřebovali prodloužit výjezdní doložky, že můžeme i pracovat. ´Doložky zařídím, s prací si vůbec nelámejte hlavu, máte peníze?´ Načež sáhl do kapsy a otevřel vlastní peněženku. Zůstali jsme téměř v šoku," vzpomíná Krupková.

Vzít peníze čtveřice odmítla, ale úředníkova vstřícnost pokračovala. Pozval si všechny na další ráno, a když cestovatelé nadhodili, že nemohou starou tetu (byť rovněž nesmírně vlídnou) obtěžovat donekonečna, zajistil všem ubytování ve studentských kolejích, které byly v létě prázdné. Na jídlo mohli chodit zdarma do místního hotelu. "Tam jsme se poprvé zastyděli, protože jsme nebyli jediní lidé z Československa, jimž poskytl tutéž službu, a jeden pár si v hotelu každé ráno nakládal tak, jako kdyby si to jídlo platil. Přitom Jugoslávie byla v té době chudší než my," vzpomíná Krupková.

Vlídný úředník pak zajistil Čechoslovákům ještě výlet do hor spojený s grilováním a tiskovku pro místní noviny, kde mohli vysvětlit, o co se Československo svým Pražským jarem pokoušelo a proč by mělo zůstat svobodné. (Jugoslávie spolu s Rumunskem byly v roce 1968 jediné dvě země takzvaného socialistického tábora, které s Pražským jarem sympatizovaly. Alexander Dubček se z toho důvodu několikrát snažil přizvat je k jednání, která vedl se sovětským vůdcem Brežněvem, ten ale jejich účast trvale odmítal, pozn. red.) Noviny s nezkresleným rozhovorem o dva dny později v Jugoslávii opravdu vyšly.

Mladí cestovatelé se však nakonec přece jen rozhodli vrátit. Vlídný úředník jim opravdu zajistit doklady, a tak přes Rakousko zamířili zpět k československým hranicím. Čím víc se k nim blížili, tím silnější byl proud československých aut, která mířila opačným směrem… "Říkala jsem si, jestli neděláme hloupost, když se vracíme - ale my jsme potřebovali vědět, co se stalo s našimi doma a pořád jsme si říkali, že doma nás bude potřeba víc."

Dostat se zpátky do Prahy nebylo jednoduché ani po vstupu na československé území - málokterý mladý člověk měl v té době Čechy projeté autem, jak je to běžné dnes, a na cedule se nedalo spoléhat, protože byly všechny změněné nebo strhané kvůli okupantům. Osádka embéčka tak musela při cestě od hranic spoléhat především na instinkt a ještě být opatrná, protože při cestě přes lesy tu a tam potkávala stojící tanky. "Myslím, že byli sami dezorientovaní," vzpomíná Krupková. Její muž se po návratu ohlásil vojenské správě, že je k dispozici pro případ mobilizace proti okupantům. Poděkovali mu a poslali ho domů.