V době, kdy začaly konflikty v Evropě, jste byla téměř dospělá. Kdy jste se dozvěděla, že bude válka?

Co se chystá, jsme poslouchali z rádia. Ve chvíli, kdy Němci přijížděli na motorkách, jsem byla se svým partnerem na Václavském náměstí. Partner se tam do něčeho přimotal a dostal pendrekem přes nohy. Byla to hrůza.

Jak vypadalo dalších šest let?

Bylo to strašné. Zhasla všechna světla, žádná zábava, nebyla, do kaváren se nechodilo. Všichni zalezli do svých domovů a nevycházeli vůbec ven. Každý čekal, až to strašné období skončí.

Pracovala jste tehdy někde?

Vyučila jsem se na škole pro dívčí povolání, takže jsem pak byla zaměstnaná v dámském módním salonu jako švadlena. Mezitím jsme se ale s partnerem vzali. V roce 1943 se nám narodila dcera a já šla na mateřskou.

Ve které roce jste se vdávala?

Brali jsme se v roce 1940. Všichni se hrozili, co nás to napadlo, ale my si zkrátka to ano říci chtěli. Nemusela jsem se vdávat, ale byla jsem zamilovaná. Doma jsem zůstala až do dceřiných šestnácti let.

Nebáli jste se přivést během války na svět dítě?

Těžko říci. Dítě jsme moc chtěli. Netušili jsme přece, jak dlouho ty hrůzy ještě budou trvat. Tak na co jsme měli čekat?

Co dělal váš manžel, když vy jste byla v domácnosti?

Pracoval jako kožešník. Po revoluci v pětačtyřicátém si požádal o živnostenský list. O tři roky později jsme otevírali obchod.

To ale bylo v roce 1948, když nastoupili k moci komunisté. Neměl manžel problémy?

Přeci jen živnostníky neměli v oblibě. Lidé se docela divili, že podnikáme. Navíc jsme do toho dali hodně peněz, protože jsme to chtěli mít moderní. Nabídli nám ale jen obchod, ve kterém se předtím prodávaly komunistické známky.

Pamatujete si, kolik peněz jste museli na začátku vydat?

Přesně ne, ale bylo to hodně. Ty peníze, které jsme měli ušetřené, si nebylo možné vybrat, byl to vázaný vklad. Půjčovali jsme si proto u našich známých kožešníků. Ti mezi sebou totiž spolupracovali.

Jak se vám v podnikání vedlo?

Bylo to všelijaké. Hlavně po nějakém čase. Kožešnictví, která fungovala ještě před námi, tak byla zavírána a likvidována. Po těch soukromnících komunisté šli. My ale nebyli tak veliký obchod, takže u nás neměli co likvidovat, proto šli po větších obchodech, ze kterých něco měli. Ale časem jsme jim začali také vadit.

Museli jste skončit?

Nejdřív v roce 1955 přišli, abychom se s obchodem zapojili, ale manžel řekl, že oni mu na podnikání nic nedali, takže se zapojovat nebudeme. Naše jednání jim vadilo, tak nás přestěhovali do postranní ulice, kde nás lidé tak snadno nenašli. Vydrželi jsme tam rok. Známá za námi později přišla s tím, že komunistům vadíme i takhle stranou a že si na nás časem něco najdou, tak by bylo lepší, abychom ten obchod zavřeli.

Co jste udělali?

Dodělali jsme zakázky, které byly rozdělané, a s podnikáním v roce 1960 skončili. Vybavení jsme přestěhovali ke švagrovi na vesnici a byl konec.

Měli jste potom problém sehnat práci?

Manžela nechtěli zaměstnat v žádném kožešnictví kvůli tomu, že se odmítl zapojit. Můj otec byl ale zaměstnaný u Janečka v továrně. Tam se dělali motorky. Ten Janeček měl v Anglii nějakého známého pana Wanderera a ten mu dal tip, že by mohl dělat motorky. Chtěl ale, aby jeho jméno bylo použito ve značce. Takže Janeček plus Wanderer se rovná Jawa. A otec tam dostal i manžela.

A vy?

Já pracovala v oděvní službě, ale bylo to velmi špatně placené a přitom hodně náročné. Původně jsem si chtěla zařídit svoji výrobu, ale když manžel viděl, jak je to bídně placené, tak jsme právě začali dělat kožešnictví, kde jsem mu pomáhala. V továrně se pak podařilo sehnat místo i pro mě.

Od šatů ke strojům?

To je docela rozdíl... Dělala jsem jemnou mechaniku polovodičů. Byla jsem tam ohromně spokojená. Původně jsem plánovala tam být rok, ale vydržela jsem tam dvanáct roků. Byla jsem tam i v době, kdy přijeli Rusové, měla jsem směnu.

Oživila se ve vás vzpomínka na rok 1938?

No, opět jsme to zjistili z rádia. Ale nebylo to vůbec podobné druhé světové válce. U Němců jsme dopředu věděli, co bude a co od nich můžeme čekat. Rusové nás ale za války osvobodili a po více než dvaceti letech se tu objeví takhle. Přitom to předtím vypadalo tak nadějně, protože bylo vše uvolněnější. Hrály se i písničky, které byly do té doby zakázané.

Co si tehdy lidé mezi sebou říkali?

Naše vedoucí v továrně byla komunistka. My se koukali z oken, jestli něco uvidíme, ale ona na nás přes celou tu ohromnou halu zavolala, ať se vrátíme k práci. Lidé se zase zavírali doma. Zaplať pánbůh, že zase odjeli.

Jaká atmosféra vládla potom?

Bylo vidět, že mají lidé menší strach, ale žilo se stejně. Co jiného se dalo dělat. Pak ale přišel rok 1989, který byl pro nás velkým a milým překvapením. Sledovali jsme davy mířící z Albertova do centra. Říkala jsem si, že do toho jde vždy mládež a študáci. Václava Havla jsme znali, ale nenapadlo by nás, že zrovna on bude novým prezidentem. Všude vládlo nadšení, protože komunisté, šli jak se říká, od válu.

Domov pro seniory HájePříspěvková organizace založená hlavním městem Praha. V domově jsou seniorům poskytovány komplexní sociální služby. Podporují tam soběstačnost klientů, pomáhají jim zprostředkovat kontakt se společenským prostředím a obnovovat či upevňovat komunikaci s rodinou. To vše na adrese K Milíčovu 734/1, Praha 4 Háje.

V seriálu Příběhy pražských pamětníků každou sobotu přinášíme osobní zážitky a příběhy lidí, kteří žijí kolem nás. Vyprávění našich babiček, dědečků, rodičů a známých i těch, kteří jsou už docela sami. Přesto mají vzpomínky, které by neměly zapadnout. Tento díl seriálu i všechny předchozí naleznete také na webových stránkách: www.prazsky.denik.cz a www.praha.eu. Tento projekt vznikl za podpory hlavního města Prahy.