Kdybychom všechny plasty vyrobené za poslední desetiletí proměnili na balící fólii, stačila by k zabalení celé planety. Materiály jsou tak trvanlivé, že se dochovají v dnes vznikajících usazeninách jako neklamná známka naší existence do vzdálených budoucích geologických období.

„Ještě naši dědové a babičky jako děti plasty prakticky vůbec neznali," říká Jan Zalasiewicz z University of Leicester. „Dneska si náš život bez plastů už ani neumíme představit. Jsou všude. Balíme do nich jídlo, lijeme do nich mléko i vodu, vyrábíme z nich obaly pro vejce, jogurty nebo čokoládu, ukládáme do nich léky a zdravotnický materiál, abychom je udrželi sterilní. Dokonce je z nich i většina oblečení, které máme na sobě. Každé tři roky vyrobíme kolem miliardy tun plastů a ty pak najdeme úplně všude – od vrcholků nejvyšších hor až po dno nejhlubších moří."

Plasty na souši

Roční celosvětová produkce plastů se pohybuje kolem 300 milionů tun (viz Nárůst světové produkce plastů) a svět je výrobků z nich plný. Dříve či později nám zákonitě doslouží. Pak se ocitnou v odpadu a tím i v životním prostředí. Omračující množství plastů spotřebováváme prakticky každodenně k balení nákupů v obchodech. Roční světová produkce umělohmotných tašek a sáčků se odhaduje na 4 až 5 trilionů kusů.

Lidská sídla a jejich okolí jsou „zamořená" plastovým odpadem. Lahvemi a kelímky od nápojů a potravin v příkopech u silnic počínaje a polyetylénovými sáčky zachycenými v korunách stromů a povlávajícími ve větru konče. Ještě v roce 1967 plasty tvořily v ekonomicky vyspělých zemích asi 3 % odpadů vyvážených na skládky. Dnes je tento podíl více než trojnásobný.

Snahy využívat plasty opakovaně nebo je recyklovat v globálním měřítku váznou. Ani ekonomicky rozvinuté země většinu těchto materiálů nerecyklují. V třetím světě spotřeba plastů prudce stoupá, ale jejich recyklace z odpadů zatím zůstává na zanedbatelné úrovni.

Plasty pronikají i do zemědělské krajiny. Zemědělci jich ročně spotřebují 2,5 milionu tun. Z umělohmotných fólií se staví „skleníky", balí se do nich sklizené seno, rozprostírají se po zemi například na jahodníkových plantážích. Voda pro závlahy proudí plastovými trubkami a hadicemi. Hnojiva, ochranné postřiky a další zemědělská „chemie" jsou dodávány v plastových obalech. Orbou se plasty dostanou do půdy

Moře plastů

Když vědci prozkoumali svrchní vrstvy písku z pláže Kamilo z ostrova Havaj, zjistili, že plnou třetinu jeho hmotnosti už tvoří plasty. Kamilo dostala nálepku „nejšpinavější pláž světa" a stala se symbolem znečištění světa plasty. Většinu PET lahví, úlomků polystyrénu, kusů rybářských sítí a lan i předmětů denní potřeby sandály počínaje a kartáčky na zuby konče sem přináší moře kvůli souhře mořských proudů a vírů, které vznikají při pobřeží.

Bohužel, znečištění světových moří a oceánů plasty se neomezuje jen na jinak idylickou havajskou pláž. Od hladiny až po dno, od ledu nad severním pólem po písek u břehů Antarktidy, všude nacházejí vědci plasty. Jiné materiály produkované člověkem se poměrně rychle rozkládají, hnijí či rezaví. Plasty jsou však trvanlivé a přežívají v prostředí dlouhé roky. Tvoří 50 až 80 % veškerého odpadu, jenž končí v mořích.

Velkou popularitu si vydobyla místa, kde se zásluhou mořských proudů koncentruje plovoucí plastový odpad na hladině. Známá je například „velká pacifická odpadková skvrna" v centrální oblasti Tichého oceánu.

Stále však nevíme, kolik plastů v mořích je, kde všude a v jakém množství se tu vyskytují a jaké škody tu páchají. Zkoumat mikroskopické částice plastů v nedozírných prostorách světových moří je nadlidský úkol a jen málokterý vědec se s ním zkusil popasovat. První počiny už jsou ale tu.

Kde se berou?

V roce 2014 narazili správci havajské rezervace Papahanaumokuakea na pláži na obří rybářskou síť ze syntetických vláken. Vážila 11,5 tuny, tedy zhruba stejně jako běžný autobus městské hromadné dopravy. Materiál ztracený či vyhozený rybáři činí odhadem asi desetinu všeho odpadu, jenž lidským přičiněním skončí v moři.

Do moře však plasty putují i mnohem nenápadnějšími cestičkami. Z pneumatik ze syntetického kaučuku se během jízdy odírají mikroskopické částice, které následně déšť spláchne do vodních toků a významná část doputuje až do moře. Plasty v moři zdánlivě mizí, protože velké kusy se postupem času lámou a rozpadají na částice neviditelné pouhým okem.

Plasty v moři zdánlivě mizí, protože velké kusy se postupem času lámou a rozpadají na částice neviditelné pouhým okem.

Jiné plasty mají podobu mikroskopických částic už od začátku. To je příklad „mikrokorálků" používaných v kosmetických přípravcích například pro vyhlazování pleti nebo v zubních pastách pro lepší odstraňování plaku ze skloviny.

Plastové mikročástice hltají nejrůznější mořské organismy. Mnohé je polykají nechtěně s jinou potravou. Jiné však mají pro maličké zlomky plastů překvapivě silnou slabost. Plasty jsou lákavé dokonce i ve větších kusech. Ty často polykají mořští ptáci. Vzácné nejsou případy, kdy zbytky PET lahví, mikrotenových sáčků nebo umělohmotných tašek ucpou ptákům žaludek a ti uhynou.

Proč chutnají ptákům?

Častou obětí konzumace plastů se stávají mořští buřňáci nebo albatrosi. Příčiny jejich náklonnosti k plastům odhalili teprve nedávno vědci v čele s Gabrielle Nevittovou z University of California v Davisu. Albatrosi a buřňáci mají výborný čich. Loví korýše a ryby, které vyhledávají podle „vůně" chemikálie zvané dimetylsulfid. Tuto látku vylučují do okolí mořské řasy požírané korýši. Z vody uniká chemikálie do ovzduší a tam ji zachytí ptáci čichem.

Plovoucí plast nabízí mořským řasám podklad, na kterém dobře rostou. Plast se pohupuje na hladině, částečně osychá a opět se máčí. Přitom část řas hyne a uvolňuje se z nich dimetylsulfid. Moře znečištěné plastem voní ptákům jako hejna korýšů popásajících se na řasách. Když tady „po čichu" zaloví, snadno polknou plovoucí kusy plastu.

Čiré polyetylénové sáčky jim mohou připomínat průsvitné medúzy. Barevné plasty vyvolávají v ptácích mylný dojem, že ve vodě plave ryba nebo jiný živočich. Odhaduje se, že v roce 2050 bude mít v žaludku nějaký plast 99 % všech mořských ptáků.

Řeky a jezera

Říční toky představují pojítko mezi pevninou a oceánem, a tím je dána i míra jejich znečištění plasty. Ze souše se dostávají plastové odpady do vodních toků se splašky, jsou sem ze souše splachovány dešťovou vodou nebo přiváty větrem. Voda, dno i břehy velkých řek protékajících hustě obydlenými oblastmi, např. Temže, Mississippi, Dunaj nebo Jang-c'-tiang, jsou zanesené plastem od mikroskopických úlomků až po velké kusy.

Jezera jsou na tom v řadě případů podobně jako moře. Například ve Velkých jezerech na pomezí Spojených států a Kanady je znečištění plasty plně srovnatelné s těmi nejvíce zaneřáděnými oblastmi moří.

Autor: Dotyk

Celková hmotnost plastů plovoucích na hladině moří a oceánů se odhaduje na více než 250 000 tun. Částice menších rozměrů převažují co do počtu, velké kusy kralují podílem na celkové hmotnosti. Plast středních a velkých rozměrů tvoří bezmála 90 % celkové hmotnosti plastů v mořích. Jde převážně o bóje, lana, sítě, nejrůznější obaly včetně lahví a sáčků.

Typické pro antropocén

Od počátku 19. století prudce roste počet obyvatel Země. Tehdy na naší planetě nežila ani miliarda lidí. Dnes je nás sedmkrát víc. U počátků této populační exploze stálo využití fosilních paliv. S jejich pomocí prodělalo lidstvo v 19. století průmyslovou revoluci. Jen díky ropou poháněné mechanizaci dokázalo zemědělství vyprodukovat tolik potravin, aby se dnešních více než šest miliard lidí uživilo.

Lidstvo zásadně změnilo zemský povrch. Vybudovalo obrovská města, komunikace, panenskou přírodu nahradilo poli, sady, plantážemi a pastvinami. Jakkoli jsou tyto změny nápadné, nejsou příliš trvalé. Kde člověk vyklidí pozici, ujme se znovu vlády příroda. Zaniklá města mexických Mayů či ruiny kambodžského Angkoru jsou dnes ztraceny uprostřed bujné pralesní vegetace.

Současná lidská civilizace po sobě zanechává mnohem trvalejší stopy. Spalováním fosilních paliv stoupla koncentrace atmosférického oxidu uhličitého a zesílil skleníkový efekt. V důsledku toho se atmosféra Země ohřívá a příroda se v reakci na oteplení mění. Člověk tyto procesy dále zesiluje tím, že čerpá přírodní zdroje a ničí nenarušené ekosystémy. Moře se rostoucím množstvím oxidu uhličitého ve vodě stává stále kyselejším, což ničí především organismy, které si staví vápenaté schránky, např. korály.

Odhaduje se, že současná lidská činnost zvýšila tempo vymírání stokrát až tisíckrát. V 21. století budeme vymazávat organismy ze zemského povrchu ještě desetkrát vyšším tempem. Následky lidské činnosti se tak už vyrovnaly největším vymíráním, jaká naše planeta zažila. Naposledy došlo k podobnému úbytku pozemských forem života před 65 miliony roků, kdy se Země srazila s asteroidem a spolu s dalšími četnými organismy vyhynuli dinosauři.

Následky lidské činnosti se tak už vyrovnaly největším vymíráním, jaká naše planeta zažila.

Objem hmoty, kterou ovlivnil svou činností člověk, tzv. technosféry, se dnes odhaduje na 30 trilionů tun. Největší podíl z toho zabírá městská výstavba – asi 37 %. Venkovská výstavba k tomu přidává 21 %. Pole a pastviny dalších 30 %. Pokud bychom na jednu misku obřích vah položili technosféru a na druhou vše živé čili biosféru, pak by technosféra biosféru převážila.

Mnoho vědců se přiklání k názoru, abychom v geologické historii Země začali ukrajovat čas z nové epochy, pro kterou je typické, že se člověk stal hlavním činitelem formujícím planetu a zastínil v tomto ohledu přírodní procesy. Tato epocha by měla nést název antropocén. Masová produkce plastů a jejich průnik do životního prostředí považují mnozí odborníci za jeden z typických rysů antropocénu.

Velká akcelerace

Od poloviny 20. století jsme svědky dramatického urychlení mnoha trendů, které startovaly s průmyslovou revolucí. Prudce roste počet obyvatel Země, stoupají globální teploty, zvyšují se emise skleníkových plynů, prohlubuje se narušení ozonové vrstvy, děsivým tempem eskaluje těžba surovin, produkce odpadů, spotřeba energie.

Pokud budeme například porovnávat objemy materiálu, které na této planetě transportují přírodní síly a člověk, pak hromada zeminy, hornin, nerostů vytěžených a přemísťovaných člověkem už zastínila objem materiálu, který unášejí vodní toky, mořské proudy nebo které žene z místa na místo síla větru.

Produkce plastů trend velké akcelerace přesně kopíruje. Ještě v roce 1950 dosahovala jejich celosvětová produkce 1,7 milionu tun. V roce 1975 už to bylo 47 milionů tun, o deset let později skoro 100 milionů tun a v roce 2000 přes 200 milionů tun. V roce 2010 se vyhoupla výroba plastů na 256 milionů tun a dnes se pohybuje kolem 300 milionů tun.