Historie

Zikmund Lucemburský: Kulhavý král. Narodil se před 650 lety

23. únor 2018 četba na 4 minuty
Zikmund Lucemburský

Zikmund Lucemburský

Foto: ČTK

Proč měl tak netypické jméno, proč mu uřízli palec a proč si neměl mýt často hlavu? Zikmund Lucemburský se narodil před 650 lety, přesto je v jeho životě řada neznámých míst.  

Liška ryšavá. To je první, co se většině lidí vybaví při vyslovení jeho jména. Přezdívku však nedostal kvůli úskočné a lstivé politice, nýbrž kvůli svým rusým vlasům.

Svatý vrah

V pořadí třetí syn císaře Karla IV. se narodil Alžbětě Pomořanské v Norimberku 14. února 1368. Zatímco jeho bratři dostali běžná jména jako Václav, Jan nebo Jindřich, Zikmund se vymykal. Posloužil totiž, coby nástroj reklamy. Karel IV. proslul svou zálibou ve shromažďování svatých relikvií a v roce 1356 získal větší část ostatků svatého Zikmunda. Rozhodl se je přenést do Prahy a učinit z tohoto světce nového patrona českých zemí. Aby všemu dodal náležitou váhu, svého dalšího syna pojmenoval po něm.

Svatý Zikmund žil na přelomu 5. a 6. století v Burgundsku. Byl synem tamějšího krále Gundobanda a než zaujal jeho místo, přestoupil od ariánství ke katolicismu. V roce 522 se dopustil těžkého hříchu, když nechal zavraždit syna Sigerika, protože proti němu údajně vedl intriky. Činu ale záhy hořce litoval, uchýlil se do kláštera ve Švýcarsku, kde žil jako řadový mnich a oddával se pouze práci a modlitbám. Jeho odchodu do ústraní využil orleánský král Chlodomer, který jej zbavil moci a nakonec ho s celou rodinou nechal v roce 524 vhodit do studny. Církev jeho smrt označila za mučednickou a Zikmund vstoupil mezi svaté.

Jeho jmenovec dnes naopak příliš úcty nepožívá. Synovi Karla IV. je vyčítán nejen podíl na upálení Jana Husa, ale také poprava husitského hejtmana Jana Roháče z Dubé. Příkaz k veřejné exekuci přitom Zikmund vydal pouhé tři měsíce před svou smrtí. Tehdy ho už sužovaly velké zdravotní problémy a nesnesitelné bolesti, což mohlo mít podíl na tom, že se svým odpůrcem neměl slitování.

Muka s palcem

Zikmund podle všeho trpěl pakostnicí neboli dnou. Akutní zánět kloubů je způsobený hromaděním kyseliny močové v těle. Nejčastější příčinou je přílišná konzumace masa, alkoholu, nadváha a nedostatek pohybu. To vše Zikmund s přehledem splňoval. Pražský arcibiskup a lékař Albík z Uničova (1358-1427) mu dobře radil, aby se vyhýbal tučnému masu, uzeným rybám a kyselým pokrmům. Jeho snažení ale bylo marné.

Zikmund se potýkal také s chronickou rýmou, bolestmi hlavy a závratěmi. Albík jej nabádal, aby měl hlavu neustále v teple. Zároveň byl přesvědčen, že problémy způsobuje příliš časté mytí vlasů, takže krále od této činnosti zrazoval. A pokud se už Zikmund svěřil do péče lazebníků, měli do vody přidávat víno, mátu a heřmánek a po koupeli měli hlavu dlouze masírovat, aby se otevřely póry a nemoc vyšla ven.

Největší muka však panovníkovi způsoboval palec na noze. Nesnesl téměř žádný dotek a nošení obuvi bylo pro krále utrpením. Nad červeným a oteklým prstem se skláněla řada učených mužů, ale kromě nejrůznějších čajů a obkladů nevymysleli nic, co by Zikmundovi ulevilo. Současní badatelé jsou vesměs zajedno, že vše bylo důsledkem postupující dny, ale tenkrát vhodné léky neexistovaly. Ranhojiči se nakonec rozhodli prst amputovat. Kýženou úlevu to ale panovníkovi nepřineslo.

Koncem roku 1437 se vydal do Uher, kde se chtěl podle jedné verze uzdravit a podle druhé zemřít. Ať už byly jeho úmysly jakékoli, do cíle nedojel. Ve Znojmě se 9. prosince bezvládně sesunul z koně na dlažbu. O příčně smrti se dodnes vedou spory. Ve hře je nejen mrtvice a celková sešlost organismu, ale také rakovina. Poslední hypotéza se opírá o dobová svědectví, podle nichž vladař v posledních měsících života výrazně zhubl a „podobal se oněm otcům žijícím na poušti.“