Design a architektura

Zkuste spojit veřejný i soukromý prostor, navrhli architekti druhý den reSite

17. červen 2018 četba na 12 minut
Vznášející se les je pařížským projektem japonského architekta Sou Fujimota

Vznášející se les je pařížským projektem japonského architekta Sou Fujimota

Foto: ReSite

/ VIDEO / Zatímco první den konference o urbanistice reSite se věnoval zejména otázce dostupného bydlení, leitmotivem druhého dne se staly projekty, které různým způsobem propojovaly soukromý a veřejný prostor. Představil také několik příběhů lidí, jež svými nápady změnili prostředí kolem sebe.

Ne všichni architekti se zabývají tím, co vlastně v 21. století definuje rodinu a co tvoří domov. Přitom právě domov je niternou součástí lidské identity. Developpeři předkládají lidem stále stejnou představu domova už patnáct let, ale málo si přitom všímají, že jeho vnímání se proměňuje, byť by tyto změny měli reflektovat.

FOTOGALERIE

Betonové roury přestavěné na startovací byty představil na konferenci architekt James Low Vznášející se les je pařížským projektem japonského architekta Sou Fujimota Vznášející se les je pařížským projektem japonského architekta Sou Fujimota

Tyto názory zazněly během druhého dne konference o urbanistice reSite, která se konala ve dnech 14. a 15. června v pražském Foru Karlín. její druhý den pak přinesl příběhy několika architektů, ale i kurátorů a politiků, kteří se zaměřili právě na vnímání domova a na to, jak je v dnešní době vytvářet.

O podhoubí pro naději

Jeden z příběhů odvyprávěl na konferenci James Law, hongkongský architekt a podnikatel, zakladatel architektonické firmy James Law Cybertecture.

Jeho příběh začal v Hongkongu, kam odešla mladá rodina z ekonomických důvodů z Číny. Viděla, že v Hongkongu si lidé žijí dobře a chtěla tam žít také. Do Hongkongu se mladí manželé vydali s malým synem i s rodiči.

"Protože byli chudí, začínali všichni velmi prostě v malém bytě. Jejich sen o tom, že budou žít v Hongkongu ve vlastním domě se zahradou, se nesplnil. Jednoho dne si dědeček malého chlapce všiml, že pro místo, kde žijí, jsou naplánovány nové byty v hodnotě víc než půl milionu dolarů za jeden. Řekl synovi, že se všichni budou muset odstěhovat, protože na takový byt nebudou mít. Rodina se musela rozejít, dědeček si našel ubytovnu, kde platil 500 dolarů měsíčně za jednu postel. Rodiče s malým chlapcem platili dva tisíce dolarů za malý byteček o jedné místnosti. To je architektura dnešních moderních asijských měst. Chlapec to bral jako věc, která není správná. Kde zůstal jejich sen a kam zmizeli jeho prarodiče? Pak vyrostl, dostal na univerzitu, ale stále nahlížel na Hongkong jako na město, v němž si nemůže nic dovolit. V roce 2014 proto začal proti tomuto stavu se svými přáteli protestovat."

Hongkong zažil v roce 2014 vůbec největší nepokoje za posledních 17 let, do ulic tehdy vyšlo každý den přes půl milionu lidí. Demonstrace, které díky žlutým deštníkům protestujících vstoupily do dějin jako "deštníková revoluce", požadovaly menší závislost na Číně, přímou volbu šéfa města a odmítali požadavek Pekingu, že bude kandidáty na tento post předem schvalovat. Policie ale rozehnala demonstranty slzným plynem a pročínský šéf hongkongské administrativy Leung Čchun-jing začal později prosazovat zákon, zavádějící tresty za podporu nezávislosti na Číně. Nevyřešenou zůstala i bytová otázka, která přelidněný Hongkong trápí.

"Chlapec, který vystudoval architekturu, chtěl tento svět změnit. Jednou šel přes staveniště a všiml si betonových vodovodních rour, které tam bez užitku ležely a hnily. Zeptal se místních dělníků, zda se může těmi rourami projít a pak se v nich schoval před sluncem. Měl pocit, že ho něco tvořivého napadlo, jiskřička vzplála. Požádal o to, zda by si dvě nevyužité roury mohl nechat, a řekl si, že z nich vybuduje bezpečný domov, který bude odolný proti živlům,ale přitom neukotvený, silný, ale také skromný a pokorný. S přáteli dal dohromady peníze a za deset tisíc dolarů přetvořil dvě roury na malý domeček včetně vnitřního vybavení. Částka tvořila jen desetinu sumy, kterou stojí v Hongkongu byt v domě," vyprávěl James Law, jehož právě tyto malé domečky v betonových rourách proslavily.

Nápad se podle jeho slov neprosazoval snadno. Pro lidi kolem to byla bláznivina, kdo by prý chtěl v takovém kutlochu bydlet. Namítal jim, že v Hongkongu už přece tak lidé žijí, často na ještě daleko menší ploše.

"Když první dům konečně vznikl, bylo to jako zázrak. Z betonových rour se stal malinký byteček, jehož křivky zjemnilo světlo, vešla se do něj postel i malá kuchyňka, měl i vlastní toaletu a sprchu. Vždyť pro život tolik nepotřebujeme. Můžeme žít skromně, nepotřebujeme luxus," popisoval architekt.

Začal proto o své myšlence uvažovat ve velkém a plánoval celé sídliště podobných domečků, kde by mohly žít komunity rodin, které ekonomická situace rozstrkala po celé zemi. Město ale nejdřív namítalo, že pro takový projekt nemá prostor.

"Uvědomil si, že to není pravda, že v Hongkongu je jednak řada bezdůvodně nevyužívaných pozemků, které si pronajal od jejich majitelů na půl roku, jednak mu došlo, jaké možnosti nabízí městská infrastruktura. Jeho domečky se vešly pod dálniční mosty i na střechy domů," vyprávěl Law. 

"Sen malého chlapce" tak podle něj nakonec vyústil ve společnou snídani s vedením města, na níž architekt uzavřel s Hongkongem dohodu, že získá za symbolický pronájem ve výši jednoho dolaru prostor, kde vybuduje celé sídliště těchto domků.

"To sídliště nyní vzniká a bude se tam platit jen desetina průměrného hongkongského nájmu. Zamýšlíme ho jako startovní pro mladé lidi, proto jim nabízíme, že z každých 300 dolarů, které nám zaplatí, jim při jejich odchodu jinam 200 vrátíme. Je to neziskový projekt, není to řešení situace v Hongkongu, je to jen myšlenka naznačující cestu. Vzniklo tak podhoubí pro naději, že se dosud nenaplněný sen jednou splní," uzavřel Law.

O toaletě jako umělecké atrakci

Svůj osobní příběh převyprávěl na reSite také Sou Fujimoto, zakladatel studia Sou Fujimoto Architects a v současnosti jeden z nejslavnějších japonských architektů. Také jeho práci ovlivnily a spoluvytvořily zážitky z dětství. Vyrostl na ostrově Hokkaido, jako dítě se tam toho hodně naběhal po lesích a právě les se mu stal podle jeho slov celoživotní inspirací.

"Na Hokkaidu jsem vyrůstal uprostřed přírody, pak jsem se ocitl na univerzitě v Tokiu, a právě kontrast mezi lesy Hokkaida a městským prostorem Tokia se stal mým tématem. Vzhled obou těchto prostředí je úplně jiný, ale když se na to podíváte z jiného úhlu, začnete nacházet styčné prvky. Když jsem běhal po lese, les mě chránil, obklopovaly mě v něm stromy, které poskytovaly stín, mohl jsem se volně pohybovat různými směry. I v Tokiu vás obklopuje spousta věcí, sice umělých, ale jste podobně chráněni a také jím můžete volně procházet. Příroda a architektonické artefakty jsou si vlastně strukturálně podobné. I jejich vůně a pachy mají něco společného. V něčem se zase liší, ale je mezi nimi vztah," vysvětloval Fujimoto.

Inspirace jeho lesem z dětství pak podle něj stála i za jeho návrhem multifunkčního pavilonu s kavárnou Serpentine Gallery Pavilion v Londýně, na němž pracoval před pěti lety. "Jako základ stavby jsme použili mříž z ocelových trubek, která představovala architektonický prvek, ale současně něco mimo tradiční architekturu. Šlo o vzájemné protiklady, o vztah mezi tvrdostí a měkkostí, přírodou a stavbou, lehkostí a pevností. Budova díky síti trubek nemá žádná pevná okna ani dveře, a když jí procházíte, pocit z ní se neustále mění - neprůhlednost se střídá s průhledy, všechno má pravý úhel, ale zároveň lehkost a měkkost, je tam architektonický i přírodní řád. Jednoduchost a složitost koexistují vedle sebe. Je to pevná konstrukce, ale nepůsobí tak. A to mě zajímá: architektura, v níž se pevné fyzické věci mohou proměnit v něco prchavého a pomíjejícího."

Důležitá je podle něj i integrace různých měřítek, kdy se nábytek dostává do reakce s krajinou. 

Podobným projektem v daleko větším měřítku byla podle jeho slov soutěž na obří nákupní centrum, plánované pro jednu zemi na Blízkém východě, které se Fujimotova firma zúčastnila. "Začali jsme sto metrů vysokým objektem s vnitřním atriem, jež umožňovalo přirozené proudění vzduchu a tedy přírodní ventilaci. Celý vnitřní prostor tak komunikoval s vnějším klimatem, aniž by v něm bylo horko. Struktura objektu odkazovala k místní kultuře, držela budovu a současně chránila před sluncem. Jiná situace, jiné klimatické podmínky, jiná měřítka, jiné sociální poměry - to nás zajímá," popisoval architekt.

Po předložení řady návrhů ale byla soutěž zrušena. "Projekt je pryč, ale já toho stejně nelituji, protože to byla jedinečná příležitost nechat se inspirovat něčím, co je vzdálené a úplně odlišné, a přesto podobné předchozímu projektu, jen v úplně jiném měřítku i v jiné konstelaci. To je největší naplnění architekta, může-li pracovat v nečekaných podmínkách, které ho vyvedou z jeho obvyklé zóny," tvrdil Fujimoto.

Pracoval i na podle svých slov miniaturním projektu veřejné toalety, budované v zahradách města Ichihara asi padesát kilometrů jižně od Tokia. V městě se v minulosti konal festival květin a je známé i svými kvetoucími třešněmi. Architekt chtěl lidem na toaletě zachovat výhled do zahrad, který v daném místě je, ale současně musel vyřešit otázku, jak jim zajistit soukromí. Jako řešení navrhl prosklenou toaletu stojící uprostřed nevelké oválné zahrady ohraničené dvoumetrovou zdí. Po vejití se může návštěvník toalety v zahradě zamknout, ale současně má výhled ven na vzrostlé stromy i květiny.

"Místo se stalo turistickou atrakcí, lidé se začali u toalety fotit. Neslo to s sebou jednu nesnáz, na přístup k toaletě nezřídka čekala padesátka až stovka turistů a někteří z nich opravdu potřebovali na záchod. Město muselo nakonec za zeď k frontám čekajících přistavit klasické chemické záchodky. Je to asi poprvé v historii architektury, co byla plastová přenosná veřejná toaleta někam umístěna kvůli tomu, abyste mohli shlédnout jinou veřejnou toaletu," poznamenal s nadsázkou Fujimoto.

Jiný příklad kontrastu představuje jeho pařížský projekt vznášejícího se lesa. "Tradicí Paříže už od dob Eiffelovky je kontrast historického města s něčím novým. My jsme zde navrhli vznášející se les s malými domky. Les respektuje výškové omezení pro novou výstavbu, je v harmonii s okolním městem, ale přináší do něj něco nového. Odspodu připomíná projekt loď, svrchu je to vesnička malých domečků uprostřed lesa. Odpovídá pohledu na pařížské střechy, které také trochu připomínají vesnici," líčí Fujimoto. Paříž je podle něj městem význačných architektonických památek a on sám chtěl, aby odkazem dnešní doby bylo v tomto městě i něco přírodního. 

Na závěr zmínil japonský architekt tři svá doporučení těm, kteří by se rovněž chtěli zabývat architekturou: Zpochybňujte věci, vše lze integrovat. Buďte optimističtí, může se stát leccos, ale budoucnost je na vás. Buďte upřímní.