Spoluzakladatel pražského divadla Semafor, jenž na rozdíl od svého jevištního partnera Jiřího Suchého nikdy nebyl stálým zaměstnancem, napsal šlágry na tělo prakticky všem budoucím českým hvězdám: od Karla Gotta (Oči má sněhem zaváté, Dotýkat se hvězd) přes Waldemara Matušku (Árie měsíce, Tereza, Ach, ta láska nebeská) až po Hanu Hegerovou (V opeře, Študent s rudýma ušima).

Jiří Šlitr pocházel ze Zálesní Lhoty u Jilemnice. Výborný lyžař a akordeonista Rychnovského dixielandu vystudoval práva, pak ale po vzoru dalšího zběhlého advokáta Jana Wericha „doktorát sroloval a do pouzdra jej schoval“. Kromě hraní a komponování výtečně kreslil světová velkoměsta zachycená jeho perem patří k průkopnickým počinům české ilustrace.

Kreslené dopisy pro známé

Nezkrášloval svými obrázky pouze knížky kolegy Suchého, nýbrž i renomovaných literátů, jako byl Josef Škvorecký. Skicoval vždy a všude, až do posledních dnů. Nedlouho před 26. prosincem 1969, kdy zemřel na otravu svítiplynem, rozeslal známým kreslené dopisy. Jeden poslal synovi Jiřího Suchého Jakubovi, jiný zase svému vzoru z Osvobozeného divadla.

„Bylo to den po tom, kdy jsem se dozvěděl, že Šlitr umřel,“ vzpomínal Jan Werich. „Otevíral jsem vánoční poštu a mezi ní jsem našel od Šlitra obrázek takového vousatého pána v buřince, vousy mu jdou až na podlahu, sedí na kanapíčku, a pod tím bylo napsáno a stále je napsáno: ,Všecko nejlepší, pane Wérich (s dlouhým é). Šlitr.‘ A to už byl... to už tady nebyl, když jsem tohle otvíral. Bylo mně moc smutno, protože jsem byl na Šlitra fanda, když hrál, tak jsem se mu vždycky smál, tomu jeho nehybnému obličeji.“

S Jiřím Šlitrem pronikla do českého poprybníčku světovost. „Vzpomínám si, že jsme jednou šli Františkánskou zahradou,“ vyprávěl Jiří Suchý před deseti lety v rozhovoru pro Deník. „A já jsem možná proto, že to byla Františkánská zahrada pronesl, že k jistým věcem je třeba přistupovat citlivě, s pokorou. V tu ránu na mě Šlitr strašně vyjel: ,Co to blábolíš, prosím tě?‘ Jeho oblíbené slovo bylo ,ctižádost‘. On měl pořád ctižádost proniknout na Broadway nebo napsat operu a já teď najednou vyslovil slovo ,pokora‘. Tak jsem se stáhnul a víckrát jsem to před ním neříkal.“