Sport

Jiří Raška oslavil 50 let od zlata z Grenoblu. Děda byl srdcař, říká jeho vnuk

12. únor 2018 četba na 4 minuty
Fenomenální Jiří Raška. Před padesáti lety získal zlato v Grenoblu.

Fenomenální Jiří Raška. Před padesáti lety získal zlato v Grenoblu.

Foto: ČOV

Na oběd ho pozval Tito. Za vítězství měl dostat auto, ale nakonec si ho musel odkoupit. Takové (a mnohé další) příběhy zažil Jiří Raška. Legendární skokan na lyžích, od jehož zlatého triumfu v Grenoblu uteklo v neděli padesát let.

„Nevěděl jsem, že doma máme tak slavnou osobu. Došlo mi to, až když jsme ve škole probírali Pohádku o Raškovi od Oty Pavla,“ líčí Jan Mazoch, vnuk prvního českého (československého) reprezentanta, který vyhrál zimní olympiádu.

Nicméně tahle dětská neznalost je trochu logická: když Raška 11. února 1968 v Grenoblu vybojoval nejcennější kov, Mazoch ještě nebyl na světě.

FOTOGALERIE

Skokan na lyžích Jiří Raška, olympijský vítěz z roku 1968, dnes zemřel. Skokan na lyžích Jiří Raška, olympijský vítěz z roku 1968, zemře v roce 2012l. Skokan na lyžích Jiří Raška, olympijský vítěz z roku 1968, zemřel v lednu 2012.

Narodil se v roce 1985, tedy o sedmnáct let později. „Jako malí jsme s bráchou chodili obdivovat jeho krásné poháry a medaile. Asi ve čtyřech letech jsem se dozvěděl, že vyhrál olympiádu i titul mistra světa, ale vůbec jsem si to nepřipouštěl. Pro mě to byl skvělý děda a takhle jsem ho vždy vnímal,“ vzpomíná na českého lyžaře století.

Zkazky o zážitcích přišly na přetřes hlavně při rodinných oslavách. „Líčil, jak se na Turné snažili prodat věcné ceny, které vyhráli, a báli se je převézt přes hranice. Nebo jak si po cestě najali levný pokoj, dva skokané šli spát, dva hlídali věci a po dvou hodinách se vystřídali, protože neměli moc peněz,“ popisuje vnuk.

Zřejmě řada starších ročníků zná příběh, jak vlajkonoš české výpravy v Grenoblu dostal za vítězství na středním můstku televizor a deset tisíc korun. Tajně – teď se to zdá nemyslitelné, ale tehdy ještě Mezinárodní olympijský výbor zakazoval finanční odměny…

Anabázi zažil i s darovanou Škodou 1000 MB – jako amatér si ji nesměl vzít, rok proto jezdil s tovární SPZ
a pak auto odkoupil.

„Věčná škoda, že jsme si jeho vyprávění nenahrávali na diktafon, dnes by z toho byl bestseller,“ lituje jeho vnuk po šesti letech od dědova úmrtí.

Nejslavnější rodák z Frenštátu, na jehož počest se dominantou města pod Radhoštěm staly skokanské můstky, reprezentoval šestnáct let, vyhrál i prestižní Turné čtyř můstků. Přesto zůstal skromným člověkem s pevnými morálními zásadami. Důkazem budiž fakt, že v roce 1968 podepsal prohlášení 2000 slov.

„Děda byl srdcař, a když si vzal něco do hlavy, tak za tím šel,“ připomíná vnuk.
Ale zpět ke sportu. Skoky měla v genech celá rodina – na Horečkách skákal Jan Mazoch i jeho mladší bratr Jiří, jejich maminka a také strýc, Jiří Raška mladší.

„Děda mě nenutil, na skoky jsem se přihlásil sám. Nějakou dobu mě trénoval, ale vzor jsem měl v Jardovi Sakalovi. Až když jsem skokům začal víc rozumět, chtěl jsem jednou dokázat to, co děda,“ přiznává.
Na medaili nedosáhl, leč olympiádu zažil. Pod pěti kruhy startoval dvakrát.

V Salt Lake City 2002 jako šestnáctiletý benjamínek obsadil 35. a 36. místo (byl nejlepší z českých skokanů). „Ze všeho jsem byl vyplašený, poznával jsem hokejisty z Nagana, to byl pro mě neskutečný zážitek,“ říká.

Z rodiny to dotáhl nejdál. „Možná tím, že jsem si nabil pusu a začalo se o mně víc mluvit,“ připomíná hrozný pád po prudkém poryvu větru na Světovém poháru v polském Zakopaném 2007.

Následek? Těžké zranění hlavy, několik dnů v umělém spánku. Přesto se na můstek dokázal vrátit.
Tečku za kariérou udělal v roce 2008.

Dnes žije v Praze, skoky komentuje v televizi a od roku 2012, kdy jeho dědeček odešel do skokanského nebe, je jeden z organizátorů Memoriálu Jiřího Rašky. „Děda byl v mém životě výrazná osoba, po všech stránkách mi toho hodně dal. Radil mi ve sportu, ale naučil mě i spoustu jiných věcí,“ říká Jan Mazoch.

Zvláště v těchto dnech nosí hrdě na hlavách čepici Raškovku, která zdobí české sportovce v Pchjongčchangu. „Třeba se na nás za to bude děda shora usmívat. Moc mi chybí,“ smutně dodává vnuk legendy.